Jdi na obsah Jdi na menu
 

Albania - Romania 2011 I. část

                Albania - Romania 2011

                30. června 2011 - Je čtvrtek večer. Stojíme u nabalené motorky a z nebe padají provazy vod. Tohle je klasička. Vždy když někam jedem, takto to vypadá. Asi už chápu, proč mi občas říkají kamarádi Mrakomor. V rádiu hlásí cosi o přívalových deštích, jenže tady na Severní Moravě to stojí s počasím za houby skoro pořád, takže se nad tím ani moc nevzrušujeme. Musíme prostě odsud vyjet pryč a za Olomoucí už bude hezky. Tohle je pravidlo.

                Cíl naší letošní cesty byl dán, již několik měsíců dříve. Původně jsme chtěli jet s několika přáteli Rumunsko samostatně a věnovat mu minimálně týden. Albánii jsme plánovali jako další cestu, neboť obě země mají mnoho co nabídnout a jsou cestovatelsky velmi atraktivní. Máme nastudovány Bašňákovy cestopisy a chtěli bychom se na některá místa podívat. Nabízí se Tomášova nabídka, zda bychom neuskutečnili letní cestu Balkánem společně. Moc se mi do toho nechce, ale po několika mailech, souhlasím. Začínají první přípravy, sháníme informace a mapy. Albánie je země, která stojí na počátku rozmachu turismu a tak se nám o ní, mnoho informací nedostává, vyjma cestopisů. Jenže i ty jsou leckdy diskutabilní a ne vždy lze vše použít. Tomáš povzbuzuje, že nebude v ničem problém, neboť tuto cestu plánuje s průvodcem, který je místně znalý, a sice se Slovinským motorkářem, Zdravkem. Zdravko se o vše postará, zajistí a provede nás krásnými místy Balkánu. Přece jen ale nenechávám nic náhodě a mám li navštívit tyhle země, chci o nich mnoho vědět a tak studuji všechny možné, dostupné informace. Ostatně, tohle by měl snad absolvovat vždy každý cestovatel, chce-li skutečně poznat a ne jen oblastí profičet, jak neřízená střela. Po menších lapáliích, určujeme termín cesty na prvních čtrnáct dní v červenci. Je dohodnuto, že jedeme v sestavě: Zdravko na BMW GS 1200, Tomáš s Renčou na BMW GS 1200 ADV, Jurek s Evou na BMW 1150 ADV, Chozé Adamec na Transalpu 600 a naše nepřehlédnutelná, motorkářská legenda Generál, který se rozhodl vyrazit do Albánie na Yamaze Wildstar 1600. Tiskneme expediční trička se jmény a díky skvělému grafikovi časopisu Motoroute, máme zmáknuty i expediční samolepky. Těch pár týdnů do odjezdu, je nekonečných…          

                Pátek 1, července 2011  -  Celou noc prší a z nebe padají snad hektolitry vody. Jsou hlášeny až 100 mm. srážky. Okolo čtvrté vstáváme a dáváme se dohromady ranní kávou. Přichází Tomášova SMS, zda ten odjezd neodložíme, s ohledem na počasí. Pískneme si s Chozém a usuzujeme, že chcát bude celé dopoledne a je zbytečné tady tvrdnout. Je rozhodnuto, jede se. Není to poprvé, co takto zmokneme. Okolo půl páté již rolujeme s naším bavoráckým Hrochem přes Frýdek Místek a nabíráme kurz směr Olomouc, kde máme na šestou ranní sraz u Nemilan, na naší známé OMV. Silnice jsou prázdné a tak se dobře jede. Sice prší, no ale co už naděláme. Před Olomoucem se počasí mění a déšť ustává. Na čerpačce jsou již silnice suché a jen nad Ostravskem, se táhne mračno černých mraků. Tohle je taky klasička... Dobíráme benál za 36,60,- a prskáme jak je drahý. Ve třičtvrtě na šest dojíždí Generál a po něm Chozé. Čekáme na Tomáše s Renčou a před půl sedmou jsme komplet. Vychází slunce nad mraky a Evu začíná pobolívat v krku, tak ji ještě honem dokupuji nějaké anti, anti... 

                Mikulov, poslední zastávka a již překračujeme hranice a za hodinku míjíme Vídeň. Jede se dobře. Ach kolikrát, jsme tady již s Generálem jeli. Užíváme pohody a kdesi za Vídní zastavujeme na první zastávku a dopolední kávičku. Vaříme ji v telefonní budce, neboť okolo Vídně fouká vždy silný vítr. U města Graz, se na odpočívadle seznamujeme s dvojicí Poláků, kteří s Nisanem Patrol, brázdí Evropu. Ukazují nám na tabletu překrásné snímky z loňských výprav Islandem. Chozé, jelikož žije zdravě, vybaluje suši, které si všichni prohlížíme a fotíme. Za Grazem sjíždíme z dálnice a pokračujeme směr Radipass, kde přejíždíme hranici do Slovinska. Odtud dál směrem na Celje, Velelenje, do malé obce Letuš. Zde má Zdravko chatku a zde také dnes přenocujeme.

                Souřadnice na GPS nás dovádí do chatoviště, kde po chvíli Zdravko dojíždí malým Smartem a Ihned z něj vytahuje pivka, maso, brambory a další dobroty. Za chvíli dojíždí jeho kamarád Romeo, který je veteránem Bosenské války. Romeo je kuchař a hned spolu se Zdravkem roztápějí grill a než se nadějeme, okolo chaty to voní čavabčičím a americkými bramborami. Přijíždí Zdravkova přítelkyně Matea, která je veterinární praktik a spolu se Zdravkem mají na svém kontě již také nejednu zemi, procestovanou na BMW GS. Večer příjemně ubíhá a my trestáme Tomášova Jamesona a slovinská pivka v plechu. Bohužel, dovídáme se, že Zdravko s námi nepojede, jelikož má nějaké povinnosti. Nu co se dá dělat. Kdybychom to věděli dříve, mohli jsme cestovat původním plánem přes Maďarsko a spodem přes Bosnu. Na druhou stránku, je fajn, že tímto zdržením i zajížďkou, jsme alespoň Zdravka, Mateu a Romea poznali. Spíme ve stanech, ale část výpravy si stele v chatce. V noci přichází déšť. Evu bolí v krku čím dál více a Matea ji dává nějaké uklidňující prostředky. Snad to nejsou prostředky pro psy, uvažujeme nahlas... 

                Sobota 2. července  -   Vstáváme o půl sedmé a rychle balíme. V sedm jsou již motorky přichystány a během rychlé snídaně, jsme připraveni k odjezdu. Loučíme se s milou Mateou a slibujeme si, že musí dorazit k nám, do Česka. Okolo půl osmé vyrážíme a Zdravko nás vyvádí z Letuše a doprovází nás směrem k Chorvatským hranicím. Ty překračujeme kdesi u města Zaprešče. Zde najíždíme na dálnici A-3, po které se přesouváme až k Nová Gradiška, odkud sjíždíme do Bosny a Hercegoviny.  Nezbytné odbavování nám zabere asi půl hodinky. Přes hraniční plot k nám natahují ruce žebravá děcka. Bohužel, nereagujeme. Měníme eura na Bosenské marky a vjíždíme do této nádherné země. Vždy říkám, že na cestách, po těchto místech, se nesmí spěchat a není dobré být vázán časem a ujetými kilometry.  Je potřeba zastavit a navázat kontakt s místními. Projíždíme Gradiškou, starobylým to městem, kde je velké množství objektů k fotografování. Spatřujeme svatební kolonu a zastavuje nedaleko nás. Přijíždí auto s hudebníky, kteří vytahují housle a jiné nástroje a počínají hrát, před domem nevěsty. Rádi bychom si tohle vše vychutnali, nafotili a poslechli, ale bohužel, musíme se podřídit duchu skupiny a tak jen mlčky projíždíme a míjíme všechny, tyto pro nás tak atraktivní věci a pokračujeme dál, do Bosenského vnitrozemí. Pár kilometrů za Gradiškou, zastavujeme a Generál se nechá se svým Wildstarem fotografovat. Wilík má totiž právě, svých prvních padesát tisíc kilometrů. Jak jinak, než bez závad. Nikdy svého majitele neshodil. No ale přec jen, na Balkán s Wildstarem...   Setkáváme se s Čechy jedoucími ve dvou velkých terénních autech. Zdraví se s námi a říkají, že si jdou zajezdit do Albánských hor. Na střeše mají spoustu kanystrů a další výbavu, prostě tak jak má expediční vozidlo vypadat. Pokračujeme na Banja Luku a projíždíme překrásná místa mezi skalami. Začíná však závod a první dvě motorky nám mizí v dáli. Uzavíráme s Generálem vzadu skupinu, a jakmile nám přední jezdci zmizí nenávratně kdesi vpředu, zastavujeme. Nebudeme se honit… Generál si dává v klídku cigárko a my s Evou fotíme a prohlížíme překrásné peřeje mezi skalami. Po té pohodově dojíždíme skupinu, která již také někde fotí, přenádherné scenérie, údolí řeky Vrbas a protější svahy a kopce parku Čemernica. Pohled dolů je impozantní. Zastavuje zde spousta aut i motocyklů a všichni se tou nádherou kochají. Vyrážíme dál. Starost nám dělá Evin zdravotní stav, který se bohužel zhoršuje. Je zralá na antibiotika. Podobné chyby se již nikdy nedopustím, abych vyrazil na cesty bez těchto léků. Naštěstí, v jednom městečku, nacházíme otevřenou lékárnu, a byť jsou antibiotika na předpis, prodavačka je také motorkářka a tak nám ochotně jedno balení, klasického léku prodává. Světe div se, léky jsou kvalitní, účinně zabírají a jejich cena je okolo sedmnácti korun, které doplácíme v přepočtu na Bosenskou marku. Jak nám později vysvětluje náš lékař, to co je v příbalovém letáku napsáno znamená, že by takové balení u nás stálo okolo tří set a možná i více korun. No holt, je třeba živit i ty farmaceutické firmy, že ano. Je čas pomalu myslet na nocleh a tak začínáme hledat nějaké místo k přespání. Zastavujeme nad nějakým městem, ležícím v údolí, které si z vrchu prohlížíme. Některé střechy jsou prostřílené, zřejmě pozůstatky z válek a bojů. Domy již nikdo neobývá. Jak se tak kocháme, naše naložené Báwo se přehupuje váhou přes bočák a poroučí se na zem. Honza Patáků vždy radí, nezmatkovat, nechat ležet a hlavně vyfotit. Jenže to se lehce říká a tak ve dvojko jej stavíme opět, do správné polohy dřív, než jej stačí kdo vyfotografovat. Vyhlašujeme soutěž, komu během dovolené nejvíce krát upadne motorka, platí v konečném cíli kamarádům pivko. Dojíždíme do malého města Jajce, kde se ubytováváme v čistém kempu, za deset euro pro dvě osoby, motorku a stan. Jsou zde sprchy s teplou vodou. Paráda. Eva bere antibiotika a jde spát. V kempu se chystá folklorní večer. Několik hudebníků a tanečníků zde má vystoupení, jen tak pro radost. Žádné vstupné, hrají a tancují zadarmo. Dokonce připravují v pojízdné, polní kuchyni fazolovou polévku, kterou gratis nabízejí hostům kempu. Hrají převážně tureckou hudbu a tancují místní tance. Hudba je podmanivá a líbí se. Co nás však dostává, je že všichni Bosňané se spontánně baví a tancují i teenageři. Dovedu si představit, jak dnešní česká mládež (která, všechno ví nejlépe), se zapojí do folklorního tance se svými rodiči a staršími vrstevníky a raduje se z této hudby. No to určitě. Zde je ale vidět, jak si mladší i starší této hudby náramně užívají. Holt jiný kraj, jiný mrav. Sedíme zpovzdálí a sledujeme tance i zpěvy a moc se nám líbí. Kupodivu, nikdo ani moc nekonzumuje alkohol. Lidé si zde dají tak maximálně jedno, dvě pivka na žízeň. To bejt takováto akce v Horní-Dolní Lhotě, je vymalováno a už vidíme ten český buranos řvát, „…Rolled out barrels…“ Okolo desáté večer produkce končí, všichni se pokojně rozcházejí a bar se zavírá. Žádný brajgl, žádný „…do dáli…“, všichni jdou prostě v klidu spát. Koukáme na sebe chvíli jak zevli a u stanu se ještě dolaďujeme Fernetem. V noci přichází sms od nasraný motorkářský kamarádky Pájuše, která je kdesi na fesťáku v Čechách a ve stanu ji okradli. Mělas jet s nama! Tady se nekrade a jediný bordel v campu, děláme my, Češi, protože zde, na skoro muslimském území, pijeme ten fernet… J.

Neděle 3. července – krásné ráno nás vítá. Dobře jsme se vyspali. Opět děláme rychle snídani a balíme se. Evě se konečně trochu po antibiotikách ulevilo, ale ještě to není úplně ono. Budeš to muset holka ještě dnes vydržet a večer snad dojedeme k moři a zítra dáme odpočinkový den. Nedaleko campu se nachází přenádherné vodopády, chráněné UNESCEM. Snad někdy příště. Vyrážíme směrem na Sarajevo, neboť tohle město má co nabídnout. Bohužel ale, návštěva Sarajeva, nebude to pravé ořechové, uprostřed léta. To se také potvrzuje, jakmile se k Sarajevu blížíme. Časté policejní hlídky a hustota provozu naše obavy potvrzují. Dostáváme se do zácpy již na předměstí Sarajeva. Dlouhý had vozidel stojí na slunci, se jen pomalu, posouvá vpřed. Vzdáváme to a na prvním možném obchvatu odbočujeme a razíme dál, směrem na Srbinje, před ním stáčíme vpravo na horší silnici směrem na Bileča a Trebinje. Tady se silnice mění místy v ofroadové úseky. Nepotkáváme zde za to ani živáčka a domy zde taktéž žádná nejsou. Jsme uprostřed Bossenských hor a GPS zde mapu nezná. Je zde ale krásně. Zastavujeme na malý oběd, který připravujeme na plynových vařičích. Projíždí okolo nás nějaký nákladní auto a jeho osádku tvoří dva typičtí Bosňané. Hustý černý vous, obočí a černé oči. S údivem si nás měří a je vidět, že jejich šaty by taky snesly tu kostku s tím jelenem, co se dává do vody. Projíždějí okolo nás, a když je zdravíme, letmo se na nás usmějí. Nevypadají právě na řezníky, i když ztratit se uprostřed těchto hor… No v každém případě, na východním Slovensku jsme v Romských osadách zažili větší vzrůšo.

 Trebinje je malé městečko. Od něj nám to zbývá na Chorvatskou hranici již jen asi čtyřicet kilometrů a pak ještě dalších dvacet k moři. Sjíždíme z hor, a čím více se blížíme k moři, tím více se snižuje nadmořská výška. Bosensko-Chorvatskou hranici málem přejíždíme, neboť vypadá jako nějaká pracovní buňka cestařů. Na poslední chvíli si všímám vyděšeného výrazu celníka, který na nás překvapen zírá. Brzdíme. Sice nejedeme rychle, ale i tak to Chosé vzadu neustojí a padá i s motorkou. Ihned ji zvedá. Zase ji nestíháme vyfotit, ale tím pádem se mnou vyrovnává skóre, v počtu pádů motorky. Celník nadává a zvyšuje na mně hlas, že takto se celnicí neprojíždí. Kalím na to a nehádám se s ním. Je to jednou celník a má právo veta i moc udělat pakárnu. Po několika větách, za které by se nemusel stydět ani ten nejdivočejší misionář, nás konečně pouští na Chorvatské území. Sjíždíme stále níž, až konečně spatřujeme moře. Jasně že musíme zastavit a udělat pár snímků. Chozé se nám svěřuje, že na jadranu ještě nebyl. Tak jej fotíme i s jeho Transalpem. Sjíždíme k Dubrovníku, který rovněž stojí za prohlídku. Leč na to dnes není čas. Jsme polykači kilometrů a paliči benzínu, jak si děláme, sami ze sebe s Generálem legraci a tak není čas na nějaké turistické kraviny… Pokračujeme dál, dolů na jih, kde po několika kilometrech překračujeme hranice Černé Hory. Eva si už potřebuje odpočinout a tak ji jen povzbuzuji, ať vydrží. Na černohorské hranici zničehonic Generál překvapí všechny a dostaví se zde opět jeho humor, když začne řvát ze všech sil „I Love You Montenegro…!“  „Jsme v prd..li…“ pomyslím si, že nás teď nechají celníci chvíli vyšťavit. Kupodivu, celníci se smějí a pozorují Generála s jeho šibalskýma očima, který si právě položil na nádrž Wildstára, štěně, jakéhosi potulného psa. Jenže na Generála se nelze zlobit a tak po chvíli již obohaceni o razítka ve svých pasech, pokračujeme dál, k Boce Kotorské, která představuje nejčlenitější část jadranského pobřeží a jeden z nejpřitažlivějších zálivů, ve středomoří. Po dvaceti kilometrech, projíždíme obcí Herceg Novi a o dvanáct kilometrů dál, obcí Bijela, která leží u vjezdu do úžiny Verige. Tato malá obec má bohatou historii, neboť bývala sídlem biskupství a je zde několik staveb z konce dvanáctého století. V Bijele spatřujeme po pravé straně kemp. Domlouváme s majitelem místo i cenu a po chvíli již rozbalujeme stany. Eva jde akorát do sprchy a honem si lehnout do stanu. Jsme všichni za tři dny na cestách už docela unaveni a tak se domlouváme, že zítřejší den bude odpočinkový, lehací a u moře. To ať se trošku zregenerujeme a nabereme nové síly na další trip. Děláme si dobrou večeři z vlastních zásob a jen kousek od campu, sedáme na molu, kde si dáváme za jedno a půl eura vynikající pivko. Generál nám oznamuje, že jeho telefonní přístroj pro expediční účely, mu hlásí, že jsme 1,2 metrů nad mořem. Změříme li molo od hladiny metrem, zjišťujeme, že přístroj neklame. Téhle informace si velmi ceníme, neboť je dobré vědět, jak vysoko vlastně jsme. Pivínka do nás padají a je nám skvěle. Těšíme se na zítřek, kdy si trošku odpočineme. Přece jen tři dny v sedle a v slunci, na mnohdy rozbitých cestách, jsou znát. A to nemluvíme o Generálovi, který všechno tohle absolvuje na čopru. Je příjemný večer a spát jdeme okolo půl noci.                

Pondělí 4. Července – vstáváme před půl osmou a děláme snídani. Chozé vytahuje navigaci, půjčuje si mého průvodce Černou Horou a dlouho zkoumavě pátrá v mapách. Co Chozé, mám to tady načtený, co špekuluješ? Po půl deváté vyrážíme na pláž. No, za půl hoďky zjišťuji, že to nebyl dobrý nápad, ale pro odpočinek se troška relaxu na pláži může hodit. Ubíhá další půl hodinka a myslím, že by té pláže už jako i stačilo, ne? Před jedenáctou vysvětluji Evě, že tady do večera nemám šanci vydržet a že by nebylo špatný se někde kouknout po okolí. Chozé taky pláž nemusí a tak startuje Alpíka a že se jede kousek projet. Tomáš bantuje Generála, že by se mohli kouknout do nedaleké Budvy. Budva je překrásné historické město a určitě stojí za zhlédnutí. Před dvanáctou vyrážejí. Domlouváme se, že se sejdeme všichni v kempu nejpozději v pět odpoledne a uděláme si pohodový večer. Zůstáváme s Evou sami, ale protože je to holka cestovatelská, po obědě, i my startujeme bávce, a s cílem omrknout blízké město Kotor, rolujeme před jednou po vrstevnici zátoky. Kotor je překrásné město, jehož vznik se datuje okolo sedmého století. V té době byl Kotor nejdůležitějším městem Boky Kotorské i přímoří. Slovanský charakter byl tomuto městu dán, vlivem častých střetů s Byzanci. Město žilo bohatým hospodářským životem. Mělo vlastní loděnici, mincovnu a díky velkému přístavu, který byl domovem pro třista lodí, našlo zde práci přes tři tisíce pět set námořníků a vedl se zde čilý obchodní ruch. V blízkosti města jsou prameny pitné vody, které byly v minulosti zdrojem mnoha mlýnů, z nich jsou v dnešní době exkluzivní restaurace. Kotor nabízí mnoho architektonických skvostů a rozhodně stojí za to, ztratit se na chvíli v jeho spletitých uličkách, obklopených mnoha starobylými domy a obehnanými mohutnými hradbami, sahajícími leckde až do dvaceti metrových výšek. Nemáme však na podrobnější zkoumání starobylého města čas, neboť chceme být v kempu okolo čtvrté a připravit pro své kamarády na pátou večeři. Nad Kotorem se zvedá pohoří, do jehož výšek se táhne přenádherná horská silnice, která je jednou z nejatraktivnějších horských silnic Evropy. K významným znakům Boky Kotorské, patří dva nepřehlédnutelné ostrůvky, z nichž jeden je umělý. Je to ten, na kterém stojí kostelík Pany Marie a byl vytvořen letitým nasypáváním kamení, které zde bylo loděmi přiváženo z pevniny. Kostel má okrouhlou zvonici, se střílnami na obranu proti tureckým nájezdům a byl vystavěn roku 1630. Druhý ostrůvek je přírodní a nese název Sveti Dorde, neboli Sv. Jiří. Je zbytkem benediktínského opatství z roku 1230. Původní kostel utrpěl mnoho škod a byl rekonstruován až v roce 1914, během francouzské okupace. Před tím sloužil jako pevnost. Je zde rovněž starý hřbitov, kde je pochováno mnoho rodin, nedaleké obce Perast a hrob, ke kterémuž se váže pravdivý příběh o jistém „Romeovi“ a „Jůlii“. Jsou zde pochováni Ante Slovič z Cresu, který byl Francouzský dělostřelec a jeho snoubenka, Perasťanka Katica. Tu Slovič, při ostřelování Perastu, nešťastnou náhodou zabil. Otřesen touto tragédií, zřekl se světa a po zbytek života žil jako poustevník, na již zmíněném ostrově, až do smrti. Objíždíme Boku Kotorskou a po jejím východním břehu, se vracíme zpět, přes Prčanj, Stoliv, do Klepetari, kde využíváme trajekt, který nás stojí jeden a půl eura, což nám ušetří minimálně hodinu jízdy zpět. Dojíždíme do Bijele krátce po čtvrté odpoledne a nakupujeme víno, zeleninu, chléb a před pátou již očekáváme své kamarády. Bohužel nedojíždějí, dle úmluvy, ale ono ty vzdálenosti zde, se nedají přesně odhadnout a tak zůstáváme klidní. Před sedmou se pokoušíme poslat sms, zda je vše v pořádku. Okolo osmé nám přichází odpověď, že jsou všichni pohromadě a dorazí do hodinky. V devět vycházíme s Evou před kemp a vyhlížíme. Bohužel, žádná motorka. V deset začínáme být nervózní. Naštěstí, krátce po jedenácté, již slyšíme, známe burácení motorů. Dojíždějí všichni a ve zdraví. Copak se přihodilo? Dozvídáme se neskutečnou věc. Tomáš, který jel s Generálem, potkali cestou Chozého, rozhodl, že se s nimi projede na otočku do Albánie, do Shkoderu. Mlčíme a nemáme k tomu co říci. Máme přece tuto trasu jet v plánu, jako jeden z dalších bodů naší cesty a tak nerozumíme, proč tam jeli již dnes a bez nás. Navíc jsme se rozhodli, že dnes bude odpočinkový den, protože jsou všichni unaveni a taky jsme se domluvili, že se zde v pět sejdeme. Trasa, kterou naši přátele ujeli dnes, měřila okolo šesti set kilometrů a my se o ně báli. Pro klid neříkáme nic. Hlavní je, že se v pořádku vrátili…

Úterý 5. Července – ráno se zatahuje nebe. Balíme stany a vše nakládáme do motorek. Okolo osmé vyrážíme. Začíná drobně pršet. Cíl dnešního dne, naší cesty, je národní park Durmitor. Projíždíme osadou Kamenari v Boce kotorské a před obcí Risan, stoupáme vlevo do kopců, z nich se nám otevírá přenádherný výhled, na celou Boku Kotorskou. Pokračujeme na Han, Ledenice, Grahovac, Rudine, okolo Slánsko Jazera, na které je rovněž překrásný výhled z horské silnice. Přijíždíme do Nikšiče, kde dobíráme benál. Seznamujeme se zde s mladým párem na GS 1100. Jsou z Prahy a vracejí se z Durmitoru, odkud je vyhnal déšť. Generál zkoumavě prohlíží jejich BMW, a když se ujišťuje, že je to opravdu to, na kterém Igor Brezovar objel celý svět, spatřuji nad jeho hlavou jakési „obláčky“ myšlenek. Něco mi začíná zapadat… Stále prší. Kousek za Nikšičem, dostáváme hlad a zjišťujeme, že máme český absťák na deset deka Gothaje, rohlík a trošku pařížského. Zastavujeme u malého obchůdku, kde nám nikdo nerozumí. Dokonce ani lámanou angličtinou, se s místními prodavačkami nedaří domluvit. Vše vyřeší Generál, který spustí klasicky: „A tuž mi zakroj děvucho kusek tu tého točeného, k temu dva rohlíky a tu klobásku si tež dám, bo ona vypada fajně…“ K našemu údivu, prodavačka obsluhuje a Generál dostává vše, jak si přeje. 

Opouštíme Nikšič a směřujeme do Durmitoru, ke kaňonu řeky Tara. Durmitor je národním parkem, zapsaným na seznamu světového dědictví UNESCO, již od roku 1977. Jedná se o horský svět, fantastických tvarů, který je na poměrně malém prostoru tvořen mnoha horskými štíty, alpského charakteru, v podobě ostrých jehel. Živočišstvo je zde díky těmto neúrodným tvarům, poměrně málo zastoupeno. Není problém spatřit ve výškách okolo dvou tisíc metrů skupinky kamzíků, v zimním čase jen zřídka vlčí stopy. Medvědů se vyskytuje vzácně a jsou výlučně býložraví. Z ptactva je zde zastoupen orel skalní a orel královský.

    Dojíždíme ke kaňonu Tara. Zastavujeme u mostu, kde je plno prodejců, kteří zde nabízejí k prodeji turistické předměty, alkohol a arašídy v medu. Hmmm… Kupuji hruškovici na večír a jedny oříšky v medu, pro Evika k snídani. Člověk se má přece co nejvíce stravovat místně, aby vše náležitě vychutnal. Most přes řeku Taru, zbudovaný v letech 1937 – 41, představoval svého času vrchol architektonismu. Klene se nad Tarou v délce 370 metrů a jeho největší oblouk má rozpětí sloupů 116 metrů, ve výšce 151 metrů nad řekou. Dole v hloubi šumí Tára, která je nejdelší černohorská řeka. Je dlouhá 140 km a má celou řadu přítoku. V čase kdy zde jsme, je krásně zelenomodrá a teče poklidně. V jarních časech však s sebou nese stromy, kamení a strhává vše, co ji přijde do cesty. Její velkolepý kaňon, se svoji hloubkou řadí na druhé místo na světě, hned za řeku Colorado.

Přestává pršet. Stálo by jistě za to, projet všechna nádherná místa Durmitoru, ale čas je neúprosný. Potřebujeme jet dál a tak se přesouváme, k Mojkovaci, kde nás zaujme několik salaší. Dnes už víme, že do Durmitoru se musíme ještě někdy vrátit a celý si jej pořádně projet, zastavit na různých zajímavých místech, seznámit se s místními lidmi a hlavně nasát atmosféru kraje. Bez toho totiž, jste nikde nebyli. Silnice vede nádhernými úseky. Projíždíme mnohými tunely, které zde byly vystříleny při stavbě silnice. Pod námi v hloubi šumí Tara a občas spatřujeme v údolí i několik spadlých aut. Dojíždíme ke Kolašínu a od něj se dáváme po silnici E65 (E80), která vede do Podgorice. Ze Srbska zde sjíždí k moři postarší kamiony a my máme docela obavu, aby to tady v těch zatáčkách ubrzdili a nestrhly nás někde s sebou a tak se je raději ani moc nesnažíme předjet. Projíždíme tunely a mosty, z kterých jsou úžasné výhledy do údolí. Cesta vede pořád dolů, přitom jsme ale ještě stále mnoho metrů nad mořem. Je již okolo páté odpoledne a měli bychom uvažovat o noclehu. Zastavujeme u malého bistra, které zde v horách slouží k občerstvení. Doptávám se na nějaký kemp a kupodivu, je jen nedaleko, asi jen dva kilometry, poblíž kláštera Moranča. Sjíždíme další dva kiláky a spatřujeme přenádherný klášter. Zjišťujeme, jak je to s tím ubytováním a dozvídáme se od paní z malého stánku, že je možno postavit stany vedle klášterní zdi. Za nocleh nechtějí nic. No tohle, to je zas jednou církev na svém místě. Jsme tím potěšeni a ihned rozbalujeme stany. Kupujeme si ze stánku několik piv na večer a ihned je dáváme chladit do protékajícího potůčku. Společnost nám dělají dva malí kluci, kteří vypadají velmi šibalsky a na všechno hned sahají. Je nám to trošku nepříjemné, protože je musíme hlídat. Renča jim dává pytlík bonbónů. Vaříme večeři a z kláštera nás přichází navštívit zdejší Pop. Je mu asi čtyřicet let, černé vousy a dlouhé vlasy. Do zdejšího skalnatého kraje se jeho vyzáblá postava hodí. Ptá se, odkud jsme, a když zjišťuje, že jsme Češi, ihned nám vypráví své znalosti české historie. Sdílí příběh o Václavovi a Ludmile a my jsme potěšení jeho znalostmi. Navštěvujeme klášterní chrám a jsme uneseni jeho krásou. Cosi překrásného, co lze jen stěží nahmatat, se nás dotýká. Uvnitř kláštera jsou překrásné fresky. Byl vybudován někdejšími srbskými panovníky, v roce 1250. Jedná se o jednolodní stavbu, s bání na krychlovém podstavci s románskými detaily. Uvnitř je bohatě zdobený freskami, pocházejícími až z patnáctého století. Jsme jimi uchvácení, neboť jejich detaily jsou přímo dokonalé a běžnému člověku srozumitelné. Bohužel, je v chrámu zakázáno fotografovat a tak chceme tohle přání respektovat. Je zde posvátné ticho. Jdeme brzy spát a u klášterní zdi, se cítíme bezpečně.

Středa 6. Července – Ráno je údolí zahaleno mlhami. Jelikož jsme stále dost vysoko, pohlížíme na mraky shora. Balíme stany. Jdeme se rozloučit s Popem a za vše mu ještě jednou poděkovat. Vypráví nám příběh z bible, jako povzbuzení na cestu. Vnímáme na něm boží dotek. Vyzařuje z něj svátost. Tenhle muž si na nic nehraje, slouží Bohu celým srdcem. Tohle setkání, v nás ještě dlouho zanechává zvláštní pocity. Sjíždíme z kopců, mnoha tunely. Přijíždíme do Podgorice a odbočujeme k Albánským hranicím. Po chvíli již nezbytné ceremonie na hranici, které jsme čekali horší. Celník si zkoumavě prohlíží naše motorky. Je horko. Konečně vjíždíme do tolik, námi vytoužené země. Silnice se mění v prach a štěrk a Generálův Wildstar po chvíli vypadá jak stará pětasedma BMW, od wehrmachtu. Očekávali jsme kdovíjak nebezpečné řidiče, neboť o Albánii se toho hodně namluví. Sice jedou v těch starých mercedesech po rozbitých silnicích docela kouř, ale že by nás někdo ohrožoval, se říct nedá. Ba naopak. Jelikož na rozbitých silnicích všichni řidiči sledují cestu před sebou a hledají ideální stopu, řidič jedoucí za vámi vás nepředjede, pokud se neujistí, že o něm víte. Většinou zatroubí a pak vás teprve předjede. Pravidla silničního provozu se zde nedodržují, avšak je paradoxem, že se cítíme bezpečněji, než na naších, českých silnicích. Tu a tam potkáváme policisty, z kterých vyzařuje autorita a osobnost. Vždy nám uctivě zasalutují a my jejich pozdravy opětujeme. Generál jede ve stupačkách, dá li se to na čopru takto nazvat. Tomáš nám ujíždí a mizí kdesi vepředu. Je blbost se s naloženýma motorkama nahánět, navíc na čopru, se tímto marasem rychle jet nedá. Bereme ohled na Generála a jedeme s ním pomalu. Vjíždíme do Shkoderu, svého času velmi významného města a potkáváme Tomáše, který zde čeká na nás. Je znát určité napětí, neboť jsme pro něj brzdou, ale pokud jsme jeden tým, nemůžeme nikomu ujíždět, zvláště v Albánii ne. Vyměňujeme peníze a dostáváme spoustu Leků. Procházíme pouliční tržiště a Albánci jsou k nám milí a příjemní. Dáváme si hamburger, který je plný masa a kukuřice. Vychází asi na patnáct korun. Pochutnáváme si na skvělém girosu a dokupujeme zásoby chleba. Pozorujeme pouliční ruch a odháníme žebravé děcka. Provoz na kruhovém objezdu je zvláštní. Každý si jezdí, jak chce. Dokonce spatřujeme maníka, který jede na skutru a odbočuje vlevo, tedy do protisměru. Nikdo se nerozčiluje, nikdo nenadává, přednost se nedodržuje, a přesto to tady nějak k našemu údivu funguje. Naším dalším cílem, je jezero Komani, které chceme splout, po řece Drim, trajektem z Fierzy. Tuhle část trasy, mám na starosti já. Přestože jsem si vše pečlivě nastudoval, je to trochu problém, protože GPS nefunguje, mapy nemáme, protože v Albánii mapu prostě nekoupíte a o nějakých ukazatelích, nemůže být ani řeč. Jediné, na co se musíme spolehnout, je tištěný průvodce, a pár mých podomácku vyrobených mapek. Hledáme cestu na Breglumu a doptáváme se místních lidí. Špatně. Je jedno pravidlo, které v Albánii platí. Když neznáte cestu, zeptejte se policisty. Bohužel momentálně zde žádný není. Zastavujeme uprostřed křižovatky a ptáme se elegantně oblečeného mladíka, který v nás budí důvěru, že by mohl vycestovat dál, než jen za hranice města. Ukazujeme mu na ručně namalované mapce, kam se chceme dostat. Vysvětluje, že jedeme špatnou cestou a musíme se vrátit zpět, do středu města a najít cestu druhou, o něco níže. Oki, tohle je logické. Ke slovu přichází kompas. Vracíme se zpět, a snažíme se najít druhý výjezd z města. Chce to klid, nezmatkovat a pevné nervy. Je nám sice horko, ale co už naděláme. Snažíme se, doptat opět někoho z místních. Tomáš se ujímá vedení skupiny, protože si myslí, že tápeme. Opět to nepříjemné napětí, ale snažíme se to držet pod pokličkou. Smějeme se tomu s Generálem, protože tohle přece víme. Generál pouští hlášku, že tohle přece není možné, abychom v Albánii tápali. Orientace v Balkánských městech je trošku složitější, ale to už patří k cestování. Tomáš velí, abychom jeli za ním. Vyrážíme tedy. Vymotáváme se z města a pokračujeme dál, dolů na Jih. Bohužel, jedeme úplně opačným směrem. Po šedesáti kilometrech, ukazuji v mapce i na kompasu, že jsme mimo. Tenhle fakt, nám potvrzuje i přítomný policista, který se na pumpě zčista jasna objeví. No, co se dá dělat. Vrátit se? Nikomu se ale nechce trmácet se v horku opět těch šedesát kiláků a pak zase bloudit neznačeným Shkoderem. Tohle je daň za zbrklost. Jelikož jsme tým, nikdo nikomu nic nevyčítá. Rozhodujeme se společně, že tuhle část cesty prostě vynecháme a natáhneme to tedy alespoň níže, do vnitrozemí a přespíme u moře. Na jezero Komani, si zajedeme někdy jindy. Pokračujeme dál, na Dürres a v malém letovisku Golem, sjíždíme k moři. Hledáme nějaké ubytování a po chvíli spatřujeme oplocený areál, v borovém háji. Je zde několik apartmánů. Doptáváme se místních, kde je do areálu vjezd. Místní nás však odrazují a dávají najevo pohrdání touto možností. Dovídám se od mladého chlapce, že tohle je arabský svět, kde ubytování na jednu noc stojí 500 euro. Hledám nějaký kemp a po chvíli objevuji hotel, za nímž si můžeme postavit stany. Sprchy pochopitelně k disposici. Cena za osobu okolo čtyř euro. Hotel je prázdný a mladý číšník, který je spolumajitelem s rodiči, nám ihned čepuje pivo. Z mrazáku vytahuje krigle a ty, když jsou správně nachlazené, drží teplotu piva déle. No skvělý servis. Ihned parkujeme motorky za hotel, a jak do areálu vjíždíme, Generál přede mnou prudce zabrzdí. Stojím samozřejmě na brzdě ihned taky, ale v náklonu již neudržím naloženou motorku a tak ji pokládám. Jooo!!! Tak jsem Tydýt po druhé. Dáváme si nějaké jídlo a jdeme se projít na pláž. Zdejší Jadran je kalně tmavý, protože pláže jsou písčité. Kromě několika bunkrů, které jsou zde na každém kroku a jsou zbylými monumenty Envera Hodži, je všude v okolí strašný nepořádek. Večer trávíme před hotelem pod palmami na terase a popíjíme pivko. Číšník se o nás stará a my mu na výčepní pult lepíme logo časopisu Motoroute. Však ať Albánští turisté vědí, co je nejlepší časopis v Evropě.

Čtvrtek 7.července – Balíme brzy ráno a před osmou vyrážíme. Nabíráme kurz na Elbasan a Ohridské jezero. Zastavujeme u policejních hlídek a ověřujeme správnost směru. Policisté nám vždy ochotně radí. Dokonce nám malují jednoduché mapky, na niž vyznačují silnice, kterých se máme držet, neboť jiné jsou mnoho rozbité. Dostávají od nás samolepky a jiné presenty. Projíždíme nádhernou krajinou, typickou pro Albánii a míjíme opuštěné fabriky a šachty. To by byla pastva pro Bašňáka. V horku mají motory větší spotřebu oleje a tak není divu, že potkáváme u cest plno prodejců maziv. Dá se zde koupit snad veškerý druh oleje, jen ten náš bavorácký 20x50, to tu nemamo… Silnice jsou ale hezké, v Albánii se mnoho buduje a staví, takže nebude trvat dlouho a tahle země ztratí své původní kouzlo a atraktivitu. Užíváme si zatáček a okolo druhé dojíždíme k jezeru Ohrid, které je jedno z nejstarších jezer na světě. Žijí v něm vodní hadi a mnoho ryb. Zastavujeme u jedné restaurace, s molem nad vodní hladinu a v příjemném stínu, si dáváme pstruha, se spoustou zeleniny a dvě piva k tomu. Máme problém porci pstruha sníst a celá tahle žranice, s mísy plnými zeleniny i pivy, stojí pro nás šest osob, 30 euro dohromady. Objíždíme Ohridské jezero a dojíždíme na Makedonské hranice. Odbavení jde rychle. Po chvíli již dobíráme benzín na Makedonském území a já objevuji na pumpě překrásné mapy, jejichž cena se pohybuje okolo padesáti korun. Jsou na kvalitním papíře a v česku bychom za ně dali mnohonásobně více. Rozhodnuto, odnáším si asi patnáct map, různých států, protože map je vždycky třeba. Projíždíme Kičevem, Gostivarem, až do města Tetovo, které žije nezvyklým ruchem. Přestože zde není žádný průmysl, ani turismus, je zde mnoho zlatnických krámků a hotelů. Otázku čím zdejší obyvatelstvo prosperuje, si raději domyslíme. Jsme nedaleko Kosovských hranic a potřebujeme již nalézt ubytování pro dnešní noc. Projíždíme městem a doptáváme se na možnost kempu. Bohužel, kromě hotelů, zde nic není. Zkusíme něco najít o kus dál. Objevujeme úzkou silničku, vedoucí kdesi nahoru, snad do hor. Zkoušíme se po ní dát, ale kupodivu, civilizace zde, po nastoupených metrech přibývá. Najednou vjíždíme do seskupení domů, které tvoří jakési náměstíčko s mešitou a uprostřed malé hospůdky. Městečko je jako z pohádky a ani si je nestačíme vyfotit. Jsme zde vetřelci a vjeli jsme do jejich světa. Jsou zde jen samí muži a snad kdyby zde přistálo UFO, nebyli by více překvapeni. Projíždíme úzkou uličkou a zase z náměstíčka vyjíždíme. Tak tady asi nepřespíme. Sjíždíme zase zpět a na chvíli zastavujeme, co tedy dál. Přichází k nám malý chlapík, a jakmile zjišťuje, že jsme Češi, neskrývá radost. Prý v česku pracoval a pár slov skutečně česky umí. Nabízí nám možnost postavit si stany na jeho zahradě. Vypráví nám o zdejším malém městečku a o tom, jak se zde žije. Jeho žena nám hned vaří kafe. Polovina naší expedice však nechce spát na zahradě při domu a tak vyrážejí hledat ubytování zpět do Tetova. Za hodinku je zde pro nás Chozé, že tedy Tomáš objevil hotel, za deset euro na osobu. Loučíme se s naším novým kamarádem a jdeme spát do hotelu. Trochu nás to mrzí, neboť opět jedna z možností seznámit se s místními a více se o zemi dozvědět, o to víc, když uměl i trochu česky. Hotel ve městě je prázdný. Hotelier nám dovoluje zaparkovat motorky v hlavním sále. Nechtěl bych je nechat bez dozoru venku, přes noc. Hotel je muslimský a slouží jako svatební hotel, pro velké hostiny i s ubytováním. Vybalujeme a Generálovi vypadne z motorky láhev slivovice, která se na mramorové podlaze ihned rozbíjí a slivovicový čpuch se táhne hotelem vzhůru, do vrchních pater. Jelikož se jedná o muslimský hotel, kde je prohibice na alkohol, hned zkraje tady, tedy pěkně řádíme. Aby toho nebylo málo, vyvěšujeme na balkon klubovou vlajku. Dáváme si vanu a po těch cestách v prachu, nezdá se to právě nejhorší. Renča kupuje meloun a rozkrajuje všem. Během večera diskutujeme o Kosovu, které chceme s Generálem navštívit a zjišťujeme, že někteří z nás mají z této země obavy. Trošku nám vzniká různice, kterou musíme nějak vyřešit a tak s Generálem navrhujeme, že se rozdělíme a sejdeme se až v Rumunsku. Necháváme to otevřené a jdeme spát.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA