Jdi na obsah Jdi na menu
 

Albania Romania II. část

 

Albania - Romania 

pokračování

 

Pátek 8. Července – Ráno nás před pátou budí zpěvy muzenina. Balíme vše do motorek a otevíráme otázku, jak se tedy kdo rozhodl. Chozé navrhuje, abychom se nedělili a jeli přes Kosovo. Tomáš zase sděluje, že se rozhodl, vrátit se domů. Po chvíli dohadování, nakonec vyrážíme všichni společně. Na Kosovské hranice je to jen deset kilometrů a tak po čtvrthodince jízdy, již vyřizujeme nezbytné formality, ke vstupu do země. Je potřeba zaplatit zákonné pojištění vozidel, neboť Kosovo je ze zelené karty vyjmuto. Doba platnosti sjednaného pojištění jsou tři týdny a za motocykl platíme 15 Euro. Vjíždíme do země, kde se ještě nedávno děly pogromy.  Stopy války jsou ještě stále dobře zřetelné na prostřílených ukazatelích, rozbouraných chrámech a rozstřílených domech. Byť se kosovská krize odehrála, za Miloševičova režimu, Srbové nadále odmítají uznat ztrátu patnácti procent svého území. Potkáváme několik jednotek KFOR, které v zemi dohlížejí na klid a mír. Kosovo je malá země a nemáme čas se o ni dozvědět více a si ji projet. Zastavujeme se v Prištině, hlavním městě Kosova. Jsou zde vidět stopy po bombardování. Doptáváme se na směr místních lidí a stranou nezůstane pohled na zdemolované domy v údolí, kde dříve stávalo sídliště. Obyvatele Kosova jsou na svou autonomii hrdi a je to z nich znát. Vyměňujeme si s nimi názory očima, beze slov. K těm nešťastným 77 dnům, takzvaného „humanitárního“ bombardování není co dodat. Bohužel, tak jako v každé válce, i zde platí, že vždy umírají nevinní.  Opouštíme Prištinu, která je sice hrdým, ale smutným městem a blížíme se k Srbským hranicím.  Ty dojíždíme zhruba za hodinku, poblíž města Besiane. Najíždíme klasicky všichni, jeden za druhým k celní budce, ale několik vojáků se samopaly nás zastavuje a drží od čáry hezky dál. Smíme zde vjíždět pouze po jednom a teprve po odbavení, může najet další. Sakra, na co si to tady hrajete? Přece nejsme v Izraeli a na atentátníky snad nevypadáme? Jenže co zmůžeme proti samopalům a jak praví jedno staré přísloví, kdo v rukou kvér má, právo má i ctnost. Cítíme problémy. Chce to zachovat klid. Najíždím jako první a po chvíli je problém na světě. Ozbrojenci nás prý nemohou vpustit do země Srbsko, protože máme v pase Albánská razítka. Zprvu nechápu a mám pocit, že jsem se přeslechl. Teprve po opakovaném sdělení mi dochází, že si celník nedělá legraci. Nevím, jestli se mám smát, anebo se divit. Okamžitě reaguji, že není možné, abychom si pasy cestou vyměnili, či orazítkované stránky vytrhali a protože celník je celník, to že nám dali do pasu razítko, neovlivním. Vrací mi pas s tím, že se musíme vrátit do Kosova a přes Albánii zase zpět. Trvá na svém. Tak to ani náhodou. Zkouším to jinak a vysvětluji, že jsem policejní důstojník, že znám dobře zákony a že se odsud nehnu, jelikož pas je platný doklad a žádné razítko jej nezneopravňuje k povolení ke vstupu do země. Ba naopak, ty stránky jsou pro ta razítka určeny. Odmítá se se mnou bavit, ale já se zase odmítám vrátit. Druhý voják mi obchází motocykl a hlaveň jeho samopalu mi míří kdesi k nádrži a kolenům… nemám tohle rád a proto se na něj mračím. Hulákám na své přátele za mnou s tím, co tady ti náckové, nacionalističtí vymysleli. Slunce praží a my na něm stojíme. Čůrky potu tečou po zádech. Po chvíli celník opět vychází a diví se, že jsem neodjel zpět. Vytahuji telefon a vysvětluji, že Srbsko je země, v níž platí bezvízový styk, není ve válečném stavu a pro českou republiku platí bezvízový styk. Jak v česku, tak Srbsku, mají obě země velvyslanectví a já budu volat českému konzulovi do Bělehradu a on věc bude muset řešit s jejich nadřízenými, protože to co chtějí, je nezákonné. Celník uvažuje a po chvíli se mně ptá, zda máme občanské průkazy. Samozřejmě. Chce je vidět. Odchází s mou občanskou i pasem. Paráda, tak a teď nemám žádný doklad. Po chvíli celník opět vychází a sděluje, že nás vpustí do země na občanské průkazy, ale nikomu dalšímu nesmíme pas ukazovat. Ani policejní hlídce, ani celníkům, na dalším přechodu. Taky nám radí, abychom tvrdili, že jsme do Srbska vjeli přes Bulharsko. Aha, tak takhle je to tedy. Nacionalisticko-politická  pakárna, kvůli Kosovu. No, ale nejsme tady pro řešení jejich sporů, jsme tady kvůli cestování, takže přijímám a volám na své přátele, ať si připraví občanské průkazy. Celník mi průkaz vrací a já odstavuji svůj motocykl za čáru. Bohužel, další problém. Tomáš nemá občanský průkaz.  Tak s tím jsem nepočítal. Taková blbost. Občanský průkaz se nesměl vyvážet za totáče a to jen, kvůli zamezení možnosti emigrace, ale dnes je přece platným cestovním dokladem, na základě Schengenských dohod. Bohužel celník je neoblomný a je těžko, se po dohodnutém ústupku, opět k problému vracet. Nicméně, trvám na tom, že budeme volat konzulovi. Tomáš tvrdí, že ne a že se zkusí vrátit a vzít to přes Bulharsko. Říkám mu, že nepojede sám, ale všichni spolu. Odmítá. Domlouváme se tedy, že se sejdeme v Rumunsku, ještě dnes večer, ve městě Drobeta Turnu Severin, kde najdeme ubytování a pošleme souřadnice. Oka, domluveno. Předávám Tomášovi mapu a přeji šťastnou cestu. S Chozém a Generálem pokračujeme na Prokuple a chceme Srbsko co nejdříve projet. Místy projíždíme nádhernou krajinou. Předjíždím kluky a o kus dál chceme udělat s Evi fotku, motorek v zatáčce. Zastavujeme v protisměru, ale vozovka je příliš nakloněna. Eva má připraven foťák a já se snažím došlápnout na zem. Bohužel, motorka je těžší a tak se opět převažuje a poroučí se k zemi. Když projíždí Generál, už jej nestihneme vyfotit. Místo toho, na nás Generál huláká, co že se tady zas válíme jak doroty. Ach jo. Tak už mám tři trestné body. Při pádu mi praská krytka blinkru a než si stihnu z vozovky zvednout zbytek skla, projíždějící vozidlo ji rozjede, jen to křupne. Tak dík. Sbírám střepy a stříbrnou páskou je slepuji dohromady. No co, taky řešení. Doma koupíme nový (K…wa!!! Stojí na BMW jen dvanáct stovek!!!). Projíždíme Srbskými městy a vesnicemi a utvrzujeme se v přesvědčení, že to co jsme zažili na hranicích, za tuhle zemi nestojí. Ale Igor Brezovar říkal, že Srbsko je nádherná země a tak naše pocity jsou jen subjektivní a chtělo by to poznat zemi více a také jejich obyvatele. Setkáváme se s Polským cestovatelem Grzeszkem, který jede sám, na Royalce Ventuře.  Projel celé Rumunsko a pokračuje dolů na jih, do Makedonie. Dáváme pokec, cigárko a Grzeszek nám věnuje mapu Rumunska. Přejeme mu šťastnou cestu a plánujeme, kterou cestou se dát dál. Nabízí se možnost, projet Srbskem až k hranicím a přímo do Drobeta Turnu Severin, anebo se dát u Zaječaru vpravo a přes Bulharsko trajektem u města Vidin. Protože máme čas, rozhodujeme se přes Bulharsko. Navíc, Tomáš s Renčou , musejí taktéž projíždět přes Vidin, tak se alespoň dříve setkáme. Na Srbsko-Bulharské hranici, již bez problému. Bulharsko projíždíme střelbou a vesnice devadesátkou. To tak nějak samo…  Chceme počkat na Toma, ale jelikož v okolí Vidinu je omezena možnost ubytování, lépe bude přeplout Dunaj a něco tam najít i pro ně, a sejít se na místě. Vyměňujeme si sms a Tomáš potvrzuje, že je asi hodinku za námi. Domluveno, přeplouváme tedy přes Dunaj a vyloďujeme se v městě Calafat. Dáváme si u prvního bistra pivo, jen to zasyčí. No jsme nějak oražení. Hledáme nocležiště, ale nabízí se jen samé hotely. Snad něco najdeme dál. Grzeszek nás varoval, že v úseku Calafat – Drobeta Turnu Severin nic nenajdeme, ale moc jsme mu nevěřili. Vyjíždíme za Calafat a po pár kilometrech nacházím jakýsi přístav pro autobusy. Zjišťujeme, že se jedná o oplocený objekt, kde zajíždí kamiony a autobusy k opravám. Jsou zde jacísi dva správci a ti nám vysvětlují, že kamioňáci spěj v autech, ale je zde možnost sprchy a stany si můžeme postavit na betonovém plácku. No, možná bychom mohli využít travnaté plochy před areálem, ale zbytku osazenstva se tenhle druh ubytování nezamlouvá. Pokračujeme tedy dál a hledáme. Do setmění máme ještě čas a mezitím nás Tomáš alespoň dojede. Bohužel, zjišťujeme, že Grzeszek měl pravdu. Tady skutečně nic není. Pár chudých vesnic, plných cikánů. Pokračujeme na Vinju Mare a cesta se zdá nekonečná. Projíždíme vesnice a cikáňata nám vbíhají do cesty. Taky se na nás vrhají místní, potulní psi. Generál málem jednoho zajíždí a druhý se na něj vrhá z druhé strany. Mám problém, abych jej taky nezajel. Sakra, tady to díky nim položit, tak nás nejspíše roztrhají. Uháníme však dál a již se skoro stmívá. Spatřujeme jakýsi hotel, který je ale beznadějně obsazený. Recepční nám ale dává typ na hezký penzion, v příjemném prostředí s jakýmsi názvem dívčího jména. Je jen pár kilometrů odsud. Maluje nám plánek a my tedy dle něj, na první křižovatce odbočujeme. Bojíme se, abychom neprošvihli Toma, který by nás tak mohl projet a pokračovat dál a tak opět zasíláme sms. Projíždíme několik cikánských vesnic, kde to rozhodně žije. Blížíme se k jakýmsi močálům a komáři bodají, jeden za druhým, jak urvaní. Konečně dojíždíme k jakémusi starému stavení. Stěny plesnivé, otlučené, kolem smrad a z lesa na nás vykukují jakési cikáňata. Parkujeme a připadáme si jak na Kubě. Jen ten Chegevara tady chybí. Po chvíli však přichází, snad zjevení Chegevary, v podobě mladíka, který nám ihned nabízí ubytování. No, čas na revoluci opravdu není, a tak se ptáme, kolik že za to ubytko? Prej 40 eček za pokoj J   ha,ha,ha… jsi asi upadl? Tady za ten humus? Vysvětluje nám, že tohle je neobyčejné místo. No to vidíme, co tedy stany? Postavit v tomhle komárově, lze? Ano lze, ale za stan 20 euro a za sprchu 10 euro. Generál řve „jedem do řiti“. Ještě jednou, naposledy, se snažím mladíkovi vysvětlit, že tohle je cena Alpského hotelu. Je neoblomný a vysvětluje, že tohle je neobyčejné místo, kam jezdí neobyčejní lidé, kde si můžeme dát neobyčejná jídla a zažít neobyčejné zážitky… No ten už máme, protože jsme se setkali s neobyčejným blbcem, doplňuji jeho monolog, takže startujeme. Tahle zajížďka nám zabrala asi dvacet minut. Mezitím se úplně setmělo. Pokračujeme dál a rádi bychom už někde postavili stany. Byl dlouhý den, se spoustou kilometrů v sedle.  Bohužel, nikde to není možné, tak snad dál. Kolonu vede Generál a jedeme v naprosté tmě. Máme za sebou okolo pěti set kiláků, ne právě na dobrých cestách a tak jedeme raději pomaleji a opatrně. Eva mi za zády již skoro usíná. Když dojíždíme do Drobety, je již půl noc. Nacházíme penzion Miraj, kde bereme za vděk ubytováním za 30 eček za pokoj. Motorky parkují v bezpečí. Píšeme si opět s Tomem a dovídáme se, že se zdrželi na jídlo a jsou dvě hodiny za námi. Tomáš chce po nás souřadnice místa, že dojede. Nějak se mi to ale nezdá a tak raději těch třicet euro za jeho pokoj neplatím. Bohužel recepční ale již tady za dvě hodinky nebude. Jak se rozhodnout? Jdeme s Generálem nakoupit a bereme to přes bankomat. Neznám kurz měny a Generál se diví, jak tedy chci kurz zjistit. Jednoduché řešení Generále. Spatřuji vedle bankomatu malé železářství a v něm vystavenu vodováhu. Tak mu vysvětluji, že kurz změřím a vypočítám, podle téhle vodováhy, z čehož Generál sedá na pr..l, a do rána přemýšlí, jak se podle vodováhy za výkladní skříní, dá změřit ten Rumunskej kurz... Dokupujeme piva a nějaký jídlo. Děláme u nás na pokoji malý párty a přestože jsme utahaní, nějak se nám nechce spát. Chceme taky počkat na toho Tomáše, co kdyby přece jen dojel. Je již jedna hodina v noci, ale jsou ve skutečnosti dvě, protože další hoďka se posouvá. Pod okny projíždí pár motorek, nočních cestovatelů. Okolo půl třetí dochází od Toma SMS, že ještě nepřepluli Dunaj a budou nocovat v Bulharsku. Domlouváme se tedy, že se sejdeme v Banátu. Ušetřil jsem třicet euro J

Sobota 9. Července – Noc je horká a nedá se pořádně spát. V pokoji je přes 30 stupňů. Dost dobrá sauna. Vstáváme po sedmé a balíme motorky a vyrážíme dál. Směňujeme eura za rumunské Leky a jedeme směr Orsova a pak dál, okolo Dunaje, do Banátu. Máme čas a tak si cestu vychutnáváme.  Míjíme Železná Vrata, která zde byla postavena k lepší splavnosti Dunaje a zvedla hladinu o 33 metrů. Nemůžeme minout ani ve skále vytesanou obří hlavu, dáckého náčelníka Decebala, který vládl v roce 100 p.n.l. Před Moldova Noua, si dáváme oběd a seznamujeme se s Ostravskými Trajkery, Jardou a Šárkou, kteří jsou zde na dovolené, na žlutém trajku. Ten na rumunských cestách dostává zvláště zabrat. Dojíždíme do Svaté Heleny, české vesničky v horách, kterou zde založili čeští kolonisté, když zde v roce 1820 přicházeli, aby v zdejším hraničním pásmu zvaném Banát, zakládali vesnice, těžili dřevo a obhospodařovali půdu. Nádherně členitý karpatský masiv, rozkládající se nad Dunajem, je ideálním místem pro dovolenou. Silnice jsou zde poněkud horší a chce to terénní vůz, neboť do Gerniku jedete po kamenech a do Rovenska přes brod. Vesnice jsou propojeny nádhernými značenými turistickými cestami, okolo jeskyní, vodních mlýnků a krasových kaňonů.  Ve vesnicích se domluvíte čistou češtinou. Lidé jsou zde pohostinní a štědří. Během pobytu lze pomoci hospodářům třeba s dojením, sklízením sena, či mlácením obilí. Lze spatřit, jak se peče chléb, či jak se mele v kamenném mlýnku. Dodnes zde žije okolo dvou tisíc čechů, ale je pravdou, že mladí vrstevníci, tohle místo opouští, neboť odcházejí do větších měst za prací a pohodlnějším životem. Šest českých vesnic, nazvaných Rovensko, Gernik, Svatá Helena, Bigr, Eibental a Šumice, žije životem tak, jak se zde žilo před sto léty.  Zde se zastavil čas. Existovala zde ještě jedna vesnice. Svatá Alžběta. Bratři Hrůzové, kteří vesnice zde zakládali, je pojmenovali po svých dcerách. Hrůza mladší založil Sv. Alžbětu a Hrůza starší Svatou Helenu, kterou začal budovat výše, v horách. Bohužel, níže položená vesnice Sv. Alžběta doplatila na skutečnost, že její osadníci nestrpěli nájezdy cikánů z blízké Moldouy Nouy, kteří plenili jejich polnosti. Později, když v Alžbětě vyschly prameny vody, vesnice zanikla, ale dodnes lze spatřit její pozůstatky.

                Ve Svaté Heleně, dojíždíme na malou náves a zastavujeme před hospodou. Ostatně, kde jinde chcete sehnat informace. Je příšerné vedro a teploměr ukazuje okolo pětapadesáti stupňů, na slunci. Od hospodské Helenky, se dovídáme o možnostech ubytování. V hospodě, která je zároveň obchodem a jakýmsi koloniálem, je zapnutá klimatizace. Usedáme s Generálem a dáváme si pivo. Ó, jaký to balzám. Dáváme si druhé a domlouváme ubytování. Helenka volá naším hostitelům, Mariance a Karlovi, u kterých budeme spát. Marianka se nás nemůže hned ujmout, neboť má práci na poli, a vzkazuje, že dorazí do hodinky a půl. Nevadí, počkáme. Je tady klima, pivo maj taky dobrý… Helenka nám nabízí ovčí a kozí sýr, k tomu zeleninu a vepřovou a hovězí konzervu. Ty konzervy jsou ale jiný, jinačejší, než je známe z Česka. Tyhle konzervy jsou plné libového masa a nenajdete v nich žádné sádlo. No Rumunsko je v tomhle ještě nezkaženo. Zelenina je také místní, bez dusičnanu a rajče chutná, jako rajče a paprika, jako paprika. Pochutnáváme si na tom a Generál poroučí Tcuiku, což je Rumunská kořalka. Helenka ji donáší v decových, hořčicových  sklenicích. Holt zřejmě slušnej oddíl. Tady jsme prostě v Rumunsku. No je nám tady dobře a tak si dáváme ještě další kolo Tcuiky a k tomu pivko. Z bezpečnostních důvodů, bychom však měli zůstat raději ve stínu, ha,ha… Tcuika, má ale jen 37%, To na Slovači bychom dopadli hůře. Přisedá si k nám skupinka starších lidí a my se od nich dovídáme, že jsou to rodáci, kteří se v šestačtyřicátém odstěhovali osidlovat pohraniční Sudety. Když opouštěli Banát a zdejší české vesnice, bylo jim okolo pěti až patnácti let. Tiše posloucháme jejich vyprávění o tom, jak se zde žilo, a jeví se nám tohle setkání, jako další, z úžasných zážitků, téhle cesty. Vžíváme se do té doby a rodáci nám ji barvitě líčí. Cítíme vůni posečených luk a slyšíme zvuky koňských povozů i zpěvy žen na polích a vnímáme tuhle atmosféru plnými doušky. Tohle úžasné místo, má stále svou atmosféru a čas zde plyne pomaleji, byť je zde dřina těžká a půda nedá nic zadarmo. Bohužel, musíme přerušit tohle poutavé vyprávění. Přichází pro nás Mariánka a my se s ní seznamujeme. Zároveň se loučíme s rodáky Banátu a děkujeme jim, za jejich ochotu se s námi podělit, o své zážitky z dětství.

                Parkujeme motocykly uvnitř malého statku, dá li se tohle hospodářství statkem nazvat. Jsou zde koně, krávy, prase, nějaká ta slepice a husy. Je zde však čisto a uklizeno. Naše hostitelka nás ubytovává v starodávné jizbě s velkými duchnami a kachlovou pecí. Část osazenstva jde spát a tak vyrážím na obhlídku vesnice a okolí. Samozřejmě s foťákem. Navštěvuji místní kostel. Katolický je uzavřený, ale v baptistickém se konají podvečerní bohoslužby. Jsou zvláštní tím, že zde hrají lidé sami, asi na patnáct mandolín a několik harmonik. Krásně to zní a je znát, jak tito lidé upřímně milují Boha. Je zde opět ta zvláštní atmosféra. Po skončení bohoslužeb se seznamuji s kazatelem a vyprávím mu, kterak nás sem vítr zavál a ptám se na zdejší práci farnosti. Dovídám se mnoho povzbuzení a taky to, že jediné s čím, se potýkají, je nedostatek Biblí v češtině. Věnuji tomuto sboru, alespoň tu svoji, motorkářskou, kterou si vozím na cestách. Bude v dobrých rukou. Loučíme se spolu a snad tohle místo, zase někdy navštívíme.

                Dojíždí Tomáš s Renatou a společně si dáváme pivko u Helenky. Je nějaká divná atmosféra, snad to bude tím tlakem. Jdeme spát okolo jedenácti a v noci slyšíme frkat koně.

Neděle 10. července – Vstáváme okolo sedmé a jsme báječně vyspaní. V těch peřinách byl spánek jedna radost. Ptáme se „pomyslného vedoucího“ Tomáše, jak tedy dál? Tom říká, že by zde pobyl ještě jeden den a prohlédl si další české vesnice. Oka, jenom dobře. Vyrážíme po osmé, směrem na Gernik. Jenom nějak si opět neujasňujeme, kdo to dnes vede a jak se do Gerniku jede. To nám ale dá samo. Potkáváme na cestě opět Trajkery Jarka s Šárkou a ti se ochotně přidávají k nám. Cesta do Gerniku je ale „trnitá“ a vede přes mnoho, kamenitých úseků. Na některých z nich, mám problém advíka, s Evou za zády ustát. Naštěstí bez pádu. Sám bych jel ve stupačkách a motorku držel koleny, ve dvou to ale až tak dobře nejde. No ale o nás nejde. Co horší to má Generál na Vilíku a naši trajkeři. Jelikož není vůdce skupiny, nikdo nemůže nikomu nic vyčítat. Dojíždíme do Gerniku a místní právě odcházejí z kostela. Ideální čas, navštívit místní hospůdku a popovídat si před obědem s lidmi. Bohužel, jedeme dál, takže na prohlídku vesnice a nějaké povídání s místními Čechy, není čas. Sjíždíme opět krkolomnou cestou, kde se dá jezdit snad jen na čtyřkolce, nebo koňmi. Generál zastavuje Vilíka, vypíná motor a krok po kroku, se jen na spojce sune vpřed a po kamenech pomalu dolů. No, nebyl dobrý nápad zde vyrazit s Vilíkem. Pozorujeme jak se na trajku kývou výfukové komíny a jen trneme, kdy spadnou, nebo se zlomí. Jarda se však řehtá od ucha k uchu, a že prej pohoda. Konečně po hodině jízdy, sjíždíme do jakési vesnice, která ale není česká. Zastavujeme před hospodou a zpocení jak krysy, si dáváme pivko a pak ještě jedno. Šak co, Rumunsko, ne? Když vracím krygle, všímám si zde sedícího policisty, který nás pozoruje s neskrývaným zájmem. No toto? Sakra…  Sděluji hospodskému svůj problém. Ten se však jen usmívá a říká, že žádný tchoř nes..e, do vlastního hnízda. Tak jo. Sedáme a jedem dál. A nic se nestalo J. Dalším cílem naší cesty je Rovensko. Jakási babka u cesty tluče klackem zmiji a tak u ní zastavujeme a ptáme se na cestu. Máme štěstí. Je to Češka, která se zde provdala. Říká, že není problém tam dojet, protože je málo vody. Aha. Jsme uklidněni. Jedeme ve směru, kterým nás navádí a u prvního brodu, se Generál otáčí a že tedy přes brod ne. S Vilikem tedy jako ne. Ze solidarity s ním, zůstává Chozé a že prej nás počkají někde ve stínu. Hrneme to s Tomášem přes brod a pokračujeme dál. Jedeme asi sedm kilometrů a vesnice pořád nikde, cesta je horší a horší a mně dochází, že i když do Rovenska dojedeme, zase z toho nic mít nebudeme a navíc co kluci? Pařej se tam někde vzadu a čekají na nás. Tomáš přede mnou, klasicky ujíždí a na mne nečeká, takže na to bych se mohl, taky tak akorát, proto otáčím a jedem s Evou zpět. Co nevidíme? Proti nám to hrne trajk. Tak tys to hochu vzal taky přes ten brod? No smekáme, trajk jsme ještě brodit neviděli. Vysvětluji Jarkovi situaci, a že se vracím zpět.  Jarda to tedy taky otáčí a vrací se s námi. Trajk jede však pomaleji. Počkáme na něj za brodem. Jenže, které to místo vlastně bylo, kde jsme brodili? Snažíme se jej najít a marně uvažujeme, jestli jsme kolem tohohle stromu jeli, či nejeli. Domlouvám se s Evi pomoci bezdrátových interkomů v helmách. Zastavuji a ona jde omrknout vjezd do řeky, zda to tam půjde či nikoli. Je ode mne asi dvacet metrů a díky bezdráťákům, máme stále spojení. Jak se tak rozhlížím, spatřuji mezi houštím jakousi cikánskou chyší. A do řiti. Už nás taky zmerčili a lezou z chýše ven. „Hele Evo, pomalu se otoč a jdi klidně zpět a hlavně se necourej“, zazní ji ve sluchátkách“, ale to je u mne už asi dvacet rukou a natahují je jeden přes druhého. Ani nevím, jak se ta holka moje, do sedla za mne dostala, ale jistě by se za ten náskok nestyděl ani slavný žokej Váňa a již vyrážíme dál.  Za sebou slyšíme jen „daj monato…“ No asi by nic neudělali, ale už jsme taky pár kamenování zažili, tak proč by měl mít Bávec potlučenou nádrž…   Samozřejmě, ten správný brod je o kilometr dál. Po chvíli nás dojíždí Jarda ale ten prý žádný „daj monato“ nepotkal, takže ti čmoudi asi zase zalezli do tý svý chýše a spali bez monata… Kluci na nás již čekaj, jenže musíme teď zas čekat všichni na Tomáše, což Generál kvituje, že jsme taková menší Lojzek grupa na cestách. Naštěstí, po chvíli již Tomáš přijíždí. Prej se dál nedalo a taky dostal kartáč od Renči, že po týhle cestě, s ní jako tedy ne, tak to taky vzdal. No, máme docela hlad a taky chuť na pivo. Já mám sjetý brzdový desky a je už i čas na odpočinek. Zbytek vesnic omrkneme příště, až bude více času. Vracíme se zpět a po nezbytných úkonech, dobré večeři, seznamujeme se s místními u sklenky pěnivého moku, kde jinde než u Helenky, které vylepujeme na chladící pult, další samolepku loga časopisu Motoroute.  Kupujeme do zásoby ovčí a kozí sýry a taky ty skvělé, vepřové konzervy. Před spaním si ještě vyprávíme, s našim hostitelem, a hospodářem Karlem, o zdejším životě, a o tom jak se s Mariánkou seznámili a my víme, že zde nejsme naposledy.        

Pondělí 11. července – Ráno nás Mariánka častuje báječnou snídani, stejně jako předchozího dne. Máme skvělá volská oka, domácí klobásky a máslo. K tomu domácí chléb a zeleninu. Vše je tak krásně přírodní, zdravé a voní.  Máme trochu obavu, zda nás tahle strava neporazí, neboli, naše zažívací trakty, zvyklé na množství chemie nezradí a tahle dobrota námi neprojede jak japonské Hikari. Balíme motorky a okolo deváté se loučíme s Mariánkou a Karlem a slibujeme, že určitě ještě někdy zase dorazíme. Bylo nám tady moc dobře. Tenhle zapomenutý kout světa, který je jedním s posledních skanzenů čistého zemědělství, již dlouho nebude této podoby, zůstav.

                Startujeme motocykly a vyrážíme dál, vstříc novému dobrodružství.  Cesta je plná celkem zajímavých věcí, ale po několika dnech v sedle těmito exotickými místy Balkánu, nám připadá jednotvárná.  Projíždíme městy Resita, Caransebes,  Sibiu, směrem na Fagaraš, který je dalším cílem naší cesty. V Arpasu De Sus se dáváme vpravo a chceme najít nocleh. Tomáš odjíždí a hledá nějaký penzion. Po chvíli se vrací s tím, že našel ubytování. Chci ale využít možnosti, spát v horách, tam výše, směrem na Vidraru a tak se snažím prosadit svůj názor.  Problém je, že Generál, starý to klasik, jezdí v „koních“ a vozí s sebou dvacet pět let starý spacák někdejší varšavské smlouvy, ano ten, co jsme v něm jako záklaďáci v osmdesátých letech spali. Nedá na něj dopustit. Já taky ne, ale jen jako podložku, když si děcka chtějí lehnout v létě, na chalupě do stínu třešně. Pro nocleh na Fagaraši, naprosto nevhodný. Vědom tohoto Generálova handicapu, je mi jasné, že není možno vyjet výše do hor, protože Petr by nám v tom totaliťáku přes noc zahynul. Přesto navrhuji, abychom popojeli dál a něco našli výše, dál od civilizace. Vrátit se můžeme vždy. Po několika kilometrech, nacházíme oplocené nocležiště, které se jeví jako tábořiště. Najíždíme zde na drzáka, byť zde nikdo není. Ono to nějak dopadne. Je zde záchod, krb, houpačka, přístřešek, popelnice a kolem teče řeka. Ideální místo. Rozbalujeme stany, uvidíme, co bude dál, nějak se jistě domluvíme. Nacházíme zde zpřevrácené popelnice a obsah vysypaný po zemi. Zvláštní. Tohle dělá medvěd a na Fagaraši, že jich je. Vysvětluji tohle přátelům a sleduji, jak jejich úsměvy mizí. Hlavně žádný jídlo ve stanu a raději ani v motorce, pokud ji nechcete mít ráno zpřevrácenou. Uklízíme s Evou odpadky a cpeme je opět do popelnice. Jednak proto, že nemám rád kolem sebe bordel, jednak že dojede li majitel, může pojmout podezření, že jsme onu spoušť spáchali my. Ten také, do hodinky přijíždí. Během vyjednávání ceny za pobyt (cca 40 kč, 2x osoba, stan a moto), zjišťujeme, že odpadky zde vyházel z popelnic on, neboť zde třídil odpad. Hmmm…  Závěr večera opět patří pařbě, skvělému jídlu Rumunských konzerv, báječné Metaxe a všeho co dům dal. Usínáme spokojeni, umytí v říčce za tábořištěm, a medvěd se v noci nedostavuje. Taky dobře…

                Úterý 12. července – Krásné ráno, myjeme se v potoce, děláme snídani a vůbec, máme dobrý pocit. Okolo osmé opět vyrážíme a pokračujeme dál, původním směrem do centra Fagaraše, sedla Balea Cascáda, ležící ve výšce 2535 metrů nad mořem. Tato trasa je přenádherná a chceme každou chvíli zastavovat a dokumentovat. Na vrcholu sedla, je to jak na Václaváku, ale nejsou zde komerční věci k prodeji, ale pouze výrobky z vlny, dřeva a domácích, gurmánských, specialit. Kozí sýry, klobásy, uzená masa a další báječné věci, no prostě dobrota. Děláme pár snímků a pozorujeme maníka, který fotí na sněhu akty dvou krásných sexy holek. Je od nás poměrně daleko, ale máme dalekohled. Fakt je se na co dívat.  Seznamujeme se s partou Polských Ofrouďáků, v pořádných Ofi autech. Zablácení, potlučení, je znát, že tomuhle kraji fakt dávaj. Oči jim září a neskrývají radost. Sdílíme společné zážitky a přejeme dobrý dojezd. Pokračujeme dál a sjíždíme ze sedla dolů, nádhernými místy. Zastavujeme u přenádherných vodopádů a místní prodejkyně jehněčího masa, nám nabízí okoštovat, ze svých specialit. Dělá to dobře holka, nelze nekoupit. Kupujeme z každého něco. Trochu klobásek, trochu jehněčího, trochu více tcuiky a něco pálinky, bo červa třeba pálit furt… Následuje malá zastávka na přehradě Vidraru, ale pod hrází bordel a jinak komerce. Chtělo by to ale projet odbočky. Bohužel, není čas. Dojíždíme do Piteli a dáváme se zpět, dál opět nahoru, k městu Bran. Chceme mrknout ten Drákulův hrad. No chceme… je nám jasné, že se jedná zase jen o další komerci, ale když už jsme tak blízko…   

                Bran, klasička. Nuda. Stánky, plno atrakcí, samej Drácula, a přitom tady Vlado vlastně nikdy nesídlil. Ale není Vlado, jako Vlado, a jsou i horší Vladové, budiž mu to ke cti. Jednou tedy napíchával, tak to tak berme, no ale s tím krve tajem… noc je mladá, takže kdo ví…

                Jsme utahaní, nechce se nám už  nikde zajíždět a tak zajišťuji ubytování přímo v Branu, za pár kaček, v campu. Mají tady sprchy, pivko, prostě pohoda. Stavíme stany a večer trestáme část zásob, které jsme nakoupili na Fagaraši.

Středa 13 července – Ráno opět jako vždy, balíme, hážeme do motorky a okolo osmé vyrážíme. Rozhodujeme se, že jsme již dlouho na cestách a nebylo by špatné, se přesunout pomalu domů. Nějak se nám zasteskne a chceme již vidět Štefana, našeho kamaráda a majitele campu ve Snině a taky, dát si to jeho krásný, řezaný pivo a jen tak si odpočinout. Berem za to, hned po ránu a cesta domů, je vždy cesta rychlá. To znamená, přejezd k Maďarským hranicím, úrodným krajem Tokaje, před Košicemi vzhůru, na Trebišov, Vranov Nad Toplou, Humenné a Snína. Dojíždíme, a místo pozdravu se Štefanem, hulákáme na něj „Čepuj to pivo, bo žízeň jak cyp“, a najíždíme k chatkám, jako bychom to tam osvobodili. Slézáme z motorek, sundáváme přilby, utíráme prach a pot a teprve teď nám nějak dochází, že jsme vlastně doma. My se totiž u Štefana, ve Snině, cítíme, jako doma. Těch nějakých pár, no asi pětset kiláků…, pche… Odkládáme bundy a po chvíli se již objímáme se Štefanem, férovým a správným chlapem, jakej se jen tak nevidí, a on nás častuje skvělým pivem a taky tou slovenskou, správnou, petděsiatrojkou…   Je nám dobře, jsme doma. Závěr večera patří vyprávění a já platím pivo, protože jsem vyhrál soutěž a nejvíce krát položenou motorku. Mám tři trestné, zatímco zbytek týmu jen dvě a jeden. No co už, jsem za blba, tak ať to para tlačí…

Čtvrtek 14. července – Chozé má uvolněný špice na kole a je nervózní jak prvorodička. Taky se mu již stýská po Hance, a tak se s námi loučí a vyráží směr Valašsko. Tomáš s Reňou, jsou taky docela unaveni a sdělují, že si užijí dnešní den v campu a na koupališti. Vyrážíme se Generálem na Ukrajinu. Jen tak se projet, omrknout Užhorod a dát si nějaký jídlo. Co taky v campu. Přejíždíme přes Ublu. Bohužel hodinku nejde proud. Další hodinku se střídají směny. Po té přichází tlustý celník a ptá se Generála, zda má nějaký nůž. Generál odpovídá, že má, takový jeden, malý, prej na klobásku. Špatná odpověď… Chce jej vidět. Generál vytahuje kudlu, za kterou by se nemusel stydět ani Krokodýl Dundee a celník se chytá za hlavu. Ihned nás vyzývá, abychom šli za ním, a já mám jít taky. V kanceláři nám sděluje, že není možno mít takovýto nůž, protože kdyby snad někdo Generála napadl, on by jej mohl v sebeobraně bodnout a to by nebylo dobré. Generál na to celníkovi odpovídá, že tedy by dotyčného nejen bodnul ale i podřízl jako bravka. Holt léta v armádě. Celník se chytá za hlavu a spustí povyk, hodný cikánské plačky. Necháme jej vyšťavit a když se uklidní, chce po Generálovi dvacet eček a po mně deset. Oki, ale za co? Celník vysvětluje, že Generálovi za nůž a mně za BMW. Směji se, a vysvětluji, že jsem taky polda, a že tedy ani prd ode mne nedostane. Celník se hněvá a říká mi, že jsem skupy čech. No tak aby ses neposral a nedělal Generálovi pakárnu, tady máš jedno euro a cvakám minci na stůl před něj. Cosi remcá a tlačí na Generála. Značím Petrovi, že nic. Generál je však shovívavý a dává pánovi tři eura. Ono přeci jen vlastnit nůž, je větší hřích, než mít BMW. Debilové… No vjíždíme do Ukrajiny a užíváme si starých Volh, Zilů a Uazů. Máme to s Generálem rádi. Projíždíme se nádherným krajem a v Užhorodě si dáváme zastávku. Parkujeme motorky na hlídaném parkovišti a klučinovi dáváme bakšiš, ať nám motorky obzvláště hlídá. Opravdu jej po chvíli kontroluji a skutečně, stojí u nich a nedovolí nikomu se k nim přiblížit. Generál klasicky helmu i brýle na řídítkách a klíče v zapalování… ach jo…   Navštěvujeme stylovou Ukrajinskou restauraci a dáváme si ta nejlepší jídla, za něž platíme okolo sto korun. Pivo maj akorát chlazený, ne dobrý, ale co už… Maso dvou druhů, spolu s pečenými bramborami, sýrem a zeleninou a jakousi skvělou omáčkou, by jistě rád i Pohlreich znal, jak se připravuje. Uf, nabaštěni, spokojeni, napojeni, vracíme se zpět k motorkám. Jsou bez závad a tak již jen vymotat se z Užhorodu, který je krásný a stojí za to okouknout jeho starou část a hlavně trhy, kde se jednomu ze smradu zvedá žaludek. Opouštíme tohle město a máme to již jen kousek na hranice. Průjezd je bezproblémový a za hodinku již parkujeme opět v campu u Štefana. Zbytek večera se oddáváme koupání v biotopovém koupališti, kde je vstupné jedno Éčko (dotuje město) a taky si dáváme u Štefanovy dcerky protekční pirožky, které nejsme schopni absolutně dojíst… ach milujem slovač…  Chozé posílá SMS, že dobře dojel a my jdeme brzy spát.

Pátek 15. července – Ráno balíme. Tomáš chce do neděle jet opět kamsi na jih a tak se loučíme. Děkujeme Štefanovi, za veškerou pohostinnost a spolu s Generálem vyrážíme směr Česko. Těch pětset kiláků už nám fakt přijde jako nic. Kdesi u Spišského hradu mokneme. V Ružomberku dáváme halušky, poslední to pozdrav Slovače a u Bytče se s Generálem loučíme. Nemáme rádi dlouhý cavyky, tak jen za jizdy „hoj“ a „hoj“ a val do ři.i…   Je okolo třetí odpoledne, když parkujeme na Highway. Vítáme se s dětmi a jsme rádi, že jsme zase zpět. Generál posílá SMS že je v pořádku doma a taky píše Tomáš s Renčou, že jsou již také doma... 

Závěr večera patří vzpomínkám a vyprávění dětem. Opět v duchu projíždíme všechny ty krásné kraje a země. Vzpomínáme. V duchu si opět představujeme krásnou Bosnu a Hercegovinu, která představuje nádherné hory, řeky, skály parky a milé lidi. Černou horu se spoustou zapomenutých cest a silnic kde se ztratíte. Když se řekne Albánie, vybaví se nám bunkry, nepořádek, mercedesy a želvy… Rumunsko, to jsou přece lesy, louky ovčí sýr, Tcuika a slunce… Chorvatsko zalité sluncem, v němž cítíte horko a zralé červené víno, taky fíky…  

Co říci závěrem. Byla to cesta Balkánem, letem světem, nadivoko a bylo najeto mnoho kilometrů. Prověřily se vztahy a nasbíraly zkušenosti. Byl to velký kus cesty, za krátkou dobu.  Viděli jsme mnoho věcí, mnoho lidí a na mnohé zažili. Tento Balkán, nám i přes jeho rychlá a mnohdy i zmatečná projetí i organizaci, mnoho dal. Protože ty země, stojí za to vidět, stojí za to užít čas na cestách s kamarády a stojí za to, poznat místní lidi. Tak snad zase brzy, někde na cestách…    

Jurek

 

Fotografie k shlédnutí:  zde

Videjko ke stažení:  Zde

 

 

 

 

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Albania - Romania 2011

(General, 10. 11. 2012 14:13)

Je to super, ale aby si člověk vzal týden dovolené na přečtení Františku Hrubíne, ale jinak to nemá chybu. GENERAL

Hodnocení ? Né, jen myšlenka...

(Zdeny, 5. 11. 2012 17:32)

Krásně napsáno, ostatně tak, jak jsme u Jurka zvyklí.
Při čtení jsem tam byl s vámi...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA