Jdi na obsah Jdi na menu
 

Klínovec 2009

 

Klínovec 2009, aneb slzy Krušných hor.


Lze asi jen těžko popsat jedinečnost Krušných hor. Jejich tvář se může na první pohled zdát obyčejná a neatraktivní. Máte li možnost projet je na motocyklu, zjistíte, že jsou mnohem zajimavější, než kterékoli jiné oblasti. Naleznete v nich bohatsví stíhané chudobou, světovost i zapomnění, smutek snoubící se s klidným pokojem samoty a ticha, rozmanitost i jednoduchost, bolest i zapomnění... Krušnohoří je také především o osudech lidí, kteří zde žili, pracovali, umírali, či byli z této oblasti násilně vyhnáni. Ta bolest mnoha srdcí, jakoby vystupovala ze země a místy mlčky připomínala páchané křivdy na zdejších obyvatelích. Krušné hory jsou také o lesích, polích, hornických štolách, zvířatech, rostlinách i plodech. Lze na mnoha místech vypozorovat děj události před druhou světovou válkou i krátce po ní. Krušnohoří nelze poznat, projet či pochopit za týden. V Krušnohoří musí žít člověk léta aby poznal, cítil a pochopil jejich atmosféru i hloubku. Vždyť hory samotné, jakoby vybízely k naslouchání svým zpěvem, jejich tajemnosti, třebas jen krátkou vyjíždkou do blízkých luhů pod Rýžovnou, či okolo starých dolů na Hřebečné. Zastavit se u mechových jezírek a pozorovat krásy, které neviditelnou rukou po staletí byly tvořeny. Musíte v tichosti spočinout pohledem na opuštěných domech, které mohly li by vyprávět pohnuté historie času, bylo by to jistě na mnoho večerů. Krušné hory ještě zatím stále ukazují své krásy bukových lesů na Bouřňáku, jejichž poetičnost ještě více umocňuje barevný podzim, či odhalují krutou tvář, zimními vichřicemi a závějemi sněhu na Božím Daru. A jaro, to je v Krušných horách nejkrásnější, neboť je vytoužené a přichází mnohem později, až když sníh v půli května, roztaje všude. Bylo by nekonečné psát o Krušných horách, neboť jsou přes svou drsnost krásné. Syrovost hor jsme mohli na vlastní kůži poznat i v letním čase na motorkách. A bylo krásné strávit zde týden ježdění po krásách Krušnohoří, spolu s několika dalšími přáteli. Bylo o to více milé setkat se opět s Valašským Krušnohorákem Sharkim, Jaňuli, Lenkou, Pavlem. Bylo příjemné pobýt s kamarádem Honzou a jeho ženou Janičkou, dát alespoň na chvíli kafíčko s Julkem a Romčou a taky poznat nové lidi, nové věci a nová místa. Díky všem Vám za tento dobrý čas spolu na naších Krušnohorských cestách,.




Sobota 18. července

Protože je před námi velká dálka, vyrážíme s Evou již ve třičtvrtě na pět ráno. Tedy se vstává ve čtyři. Je krásné vyrážet v létě brzy ráno. Světlo je již po čtvrté, teploučko a hlavně prázdné silnice. Z Frýdku Místku na čerpačce v Olomouci jsme za třičtvrtě hodiny ještě nikdy nebyli. Krátce po půl šesté nás na OMV u Nemilan již čekají Tomáš s Renčou a po chvíli dojíždí Generál. Hned na nás spustí bandurskou, že jsme tady dříve než on, což je prý špatně :-). Dáme kafčo, sledujeme mraky a vyrážíme směr Brno. Krátká zastávka u devíti křížů, dobrat benál a mažeme dál. Malá zastávka u Tábora dává avizo, jít do nepromoků. Začíná padat z hůry „požehnání“, v podobě velkých dešťových kapek. Ve Vodňanech se máme sejít s Miluškou, Vincem a Padrem. Padre je člen SCRC a má zajímavý povolání. Je totiž farařem a občas koná nejen pro naše členy žehnání motorek. Volám Padremu, neb máme domluvené setkání přímo u něj na faře. Ve Vodňanech prší a ne málo. No co už, je to ňákejch padesát kiláků, max šedesát, takže nepromoky (až na Evu) necháváme v kufrech. Chytrá holka, my zas frajeři. Na blízké křižovatce sleduji jak Generálovi vytéká voda z jeho oblíbených „koní“. Má je durch plné vody, ale drží styl, to je jasný. Dojíždíme do Vodňan a hned nalézáme kostel. Poblíž něj, je prostorná fara. Padre nás již vítá. Generál jej zdraví a že tedy jako ještě faráře na motorce nikdy neviděl. Na faře je příjemně a za chvíli voní domem káva. Holky dostávají od Padreho do kávičky taky trochu rumu. Generál si nalévá sám. Ona ta zima je prevít.

Zveme Padreho na oběd a odcházíme do nejbližší restaurace. Otevřeno a volno však mají až v Jihočeské na konci náměstí. Porce však naprosto originální, kvalitní a chutná jídla. Chválíme osobně kuchařku a děkujeme za její kulinářský um. Je tím trochu v rozpacích ale viditelně potěšena a chodí se na nás ještě sem tam kouknout. Servirka je z nás také potěšena, i když jsme v restauraci středem pozornosti. Dojíždí Miluška a Vince, totálně mokří. Voda se z nich jen leje a servírka přináší kýbel s hadrem a za bujarého jásotu, že něco takového ještě neviděla, vytírá podlahu. Ono venku stále prší a ne málo. Jdeme si prohlédnout kostel. Při vstupu jsme uchváceni jeho vnitřní výzdobou. Práce na malbách projektoval Mikoláš Aleš a volil krásné přírodní barvy, takže kostel působí dojmem teplého a útulného prostředí. Na klenbě nad hlavním oltářem jsou namalováni čtyři vodňanští kapři.


Je čas pomalu vyrazit. Děláme společnou fotku a Padre věnuje na cestu děvčatům zbytek načatého Strohu (80% rum)a přeje všem příjemnou cestu. Děkujeme za vše a přejeme hodně Božího požehnání v jeho farnosti.


Cesta na Písek v dešti, v Plzni chvíli přestává, ale za Plzní opět houstne. Před Vary v serpentínách spatřujeme nepříjemnou havárii dvou aut, kdy jeden z řidičů nezvládl zatáčku a srazil se s protijedoucím vozem. Ani si raději nechceme představit, kdyby se takovej magor trefil do kolony motorek. Míjíme Karlovy Vary, nabíráme směr na Ostrov, Jáchymov a po chvíli už docela zmrzlí, již zajíždíme do zázemí v Hřebečné, kdysi samostatné obci, založené v 16. století – jak jinak než kvůli těžbě stříbra a cínu. Překvapují nás poměrně úzké silničky. Zde nás také čeká Josef s Valašským zahřívadlem, dost dobrou slivovicí z roku 97. Ta opravdu zahřeje.


Je okolo šesté večer a na tacháči máme dnes 630 km. Ubytováváme se, vybalujeme všechny bágly a děláme si pohodlí. Teplá sprcha je skvělá. Holky chystají večeři a snáší se na stůl. Trávíme hezký večer a spát jdeme až okolo půl noci.


Neděle 19.července

Ráno nás vítá kalné ráno. Slunce v dáli nad mraky a vítr. Jsme ale ve výšce okolo 930 metrů nad mořem. Generál chystá snídaně a Eva vaří kafe.Generál chystá tzv. Usměvavé chlebíčky. To proto, že každý chleba je vyzdobený smajlíkem z papriky, rajčete, oliv a sýra. Nápaditost vskutku originální. Petr nás dokáže vždy příjemně překvapit. Snídáme společně všichni a hovíme si v příjemném prostředí. Odjezd, jak bývá zvykem s touhle partou, v devět nula jedna. Chystáme motorky a vyrážíme na Rýžovnu, okolo Blatenského potoka a Božidarského rašeliniště. Rašeliniště je ale letos z důvodu rekonstrukce uzavřeno a tak si můžeme jen z dáli prohlédnout Božidarský Špičák a zajíždíme do centra Božího daru. Prohlížíme si kostel a hledáme nějaký obchůdek. Kdeže, kdeže. Tady nejsme na Moravě a pan Čada má konzum v neděli uzavřen, leč nabízí se alespoň krámek s alkoholem a drobnostmi vitenamského prodejce. Tak tedy alespoň nějaký minerálky na pití. Navštěvujeme muzeum a zaujímá nás historie Božího daru.


Stejně jako ostatní krušnohorské obce se může i Boží Dar chlubit úspěšnou hornickou minulostí. Jeho poloha (1028 m.n.m.) mu zajišťuje titul nejvýše položeného městečka ve střední Evropě. Většina starších památek bohužel shořela při velkém požáru roku 1808. Boží Dar si dokázal uchovat kouzelný ráz horského městečka, který nenarušil ani prudký rozvoj turismu ve 20. století. uprostřed krás přírody.

Vyrážíme směrem k Rýžovně, kde máme ve dvanáct setkání s Julkem a Romčou. Sledujeme koryto Blatenského příkopu, který je vlastně příváděč vody. V minulosti měl velký význam pro provoz zdejších dolů i hutí. Jeho výstavba byla zahájena roku 1540 a dokončena o čtyři roky později. Rozvíjející se hornictví na Blatensku tehdy vyžadovalo obrovské množství vody, především jako zdroj energie. Proto bylo nutné přivést větší množství vody z horských potoků a především z rašelinišť. Jakmile bylo dílo dokončeno, v jeho okolí vzniklo mnoho nových dolů a hutí. Po ukončení těžby našla voda stále uplatnění jak v průmyslu, tak při regulaci a odvodnění luk. K regulaci sloužily hráze se stavidly, různými přepady, splavy a odváděcí kanály. O údržbu se staralo několik stálých dozorců, kteří zajišťovali nutné opravy. Během totalitní doby příkop chátral a zarůstal. Naštěstí roku 1980 byl vyhlášen technickou a kulturní památkou. Kanál je dlouhý dvanáct kilometrů a na několika místech kříží silnici, takže je vidět i ze sedla jedoucícho motocyklu.

Dojíždíme k Rýžovně, zaniklé vesnici, na které se stejně jako na desítkách dalších obcí podepsala druhá světová válka a vysidlování celých oblastí bývalých Sudet. Před válkou zde žilo více než 400 obyvatel, kteří měli i vlastní školu a pivovar. V současné době zde lze nalézt jen 8 původních domů a několik trvale žijících obyvatel. Po některých domech zde zbyly již jen ochranné zídky a stopy základů. Bolševik se snažil bez milosti zakrýt všechny stopy po zvěrstvech, které zde byly napáchány a tak původní místa některých domů jsou doličnou slzou Krušných hor, a my je můžeme odhadnout již jen odlišným zbarvením travních porostů na jejich místě. Současná naha o znovuosídlení této překrásné oblasti Krušných hor vedla k postavení rekreačního objektu s restaurací a infocentrem. Zde mimo jiné můžeme také vidět výrobu sýrů z kravského, či ovčího mléka, která je v tomto místě tradicí.

Parkujeme motocykly na parkovišti a sedáme dovnitř koliby. Je zde plno a tak usedáme u dvou stolů. Objednáváme česnekačku a Boršč. Taky něco navrch. U našeho stolu sedí jakýsi starší pán se dvěma ženami. Vyklube se z něj velký chytrolín a hned v úvodu nám neopomene zmínit že je režisérem. Celou dobu rozumuje jak rádio, ale je tak trochu mimo mísu. Hučí do Generála jak liják do ryny a nikdo na jeho vychloubání nereaguje. Pokouší se o novou taktiku a snaží se nás oslnit že byl zván do Varů na festival a že se zná s Barťákem (to jako s hercem Jiřím Bartoškou) a že Barťák pro něj leccos zařídí atd atd... No a když nedá pokoj ani při jídle, zkoušíme zase taktiku my na něj :-) Po chvíli pán odchází a venku ještě stihne udělat sám sobě menší ostudu, ale pokud jde o dámy, zůstaneme v této věci raději diskrétní.

Dojíždí Julek s Romčou a po chvíli i Sharki se synem Pavlem. Kecáme a Julek nás zasvěcuje do místní znalosti a taky co a jak ve zdejším kraji. Dáváme kávičku a venku se to dělá opět na déšť. Chlad a vítr panuje na zdejším hřebeni. Příjemně naladěni, loučíme se s Julkem a Romčou, potěšeni že nás dojeli pozdravit, vyrážíme dál směrem k Horní Blatné. Silnice vede nádhernými místy lesem. Horní Blatná je tak trochu smutné místo a je znát, že jeho někdejší sláva je nenávratně pryč. Městu chybí dotace. Je až neuvěřitelné, že tohle město bývalo velkým a bohatým hornickým městem, které mělo v lesích na čtyřicet cínových dolů. Přesto všechno si město dochovalo původní ráz. Od roku 1991 je městskou památkovou zónou a většina domů je zděných, s hrázděnými patrovými nástavbami.

Zatáčíme směrem na Potůčky, taktéž městečka s velkou historii cínové a stříbrné těžební horečky. Původní název města byl Breitenbach a byl zde hraniční přechod i železnice do Saska. Po válce byla obec vysídlena, přechod uzavřen, koleje do němec zrušeny a Breitenbach přejmenován na Potůčky. Dnes vše osídlili asiaté, kteří zde nabízejí různé zboží, většinou alkohol, cigarety, šatstvo a kičovité trpaslíky. Otevření hraničního přechodu, znovuobnovení železniční tratě do Saska i osídlení asiaty s jejich stánky, přineslo městu značné zisky, i když kultůra a jeho tradice jsou nenávratně pryč.

Šmejdíme po vientnamských trzích, ale nenalézáme nic, co by se nám mohlo hodit. Výběr trpaslíků je však excelentní. Jeden by se šikl i na Highway, aby pes neničil močením tůje a dřeviny, ale co s trpaslíkem na Varaderu v Krušných horách? Generál je však obměkčen a okouzlen malým, růžovým prasátkem, které ihned pro svou Lucku kupuje. Prej bude prasátko na zahrádce. No tak to bude mít Lucinka věříme radost :-). Pozornost upoutává historický hraniční sloup se znakem lva a nápisem Československo, ve státních barvách.

Nasedáme na motocykly a vyrážíme k domovu, tedy k současnému domovu na Abertamech Hřebečné. Závěr večera patří kávě Boss, Jamesonu a grilování Miluščiných klobás, kteréžto povinnosti se s kulinářsky bravůrnou mistrosti sobě vlastní, ujal Tomáš.



Pondělí 20. července

Vítá nás neurčité ráno. Generál chystá opět všem snídani. Jdu se trochu proběhnout po okolí. Je tady opravdu krásně. Člověk musí přece jen občas seslézt se sedla a obejít zdejší krásy a ne jen pořád jezdit. Nacházím několik starých kutaček a v lese dostatek hub. Kdo by je ale tahal :-) je zde klid, samota a přenádherná příroda.

Chystáme motorky a v devět vyrážíme směrem na Rýžovnu. Nejedeme však přes Blatnou jako předchozího dne, nýbrž starou cestou, přímo z Rýžovny rovně. Jedeme krajem zaniklých vesniček a občas je potřeba zastavit a podívat se na tabule naučné stezky. Byl zde život. Obce měly pošty, restaurace, školy, dokonce i koupaliště ale dnes si příroda za přispění člověka, vzala všechny stopy civilizace zpět. Pokračujeme dál opět přes Potůčky a jedeme dál na Horní Blatnou, Nové Hamry na Jelení. Jedeme pomalu a je zde co sledovat. Většina zbylých chalup je dnes osídlena víkendovými lufťáky, většinou Pražáky. Před Jelení nám vyjíždí vstříc Sharki s bráchou Mirkem. Pojedou dnes kousek s námi.

Jelení je překrásné místo. Je pojmenováno protože zde jeleni skutečně žili a žijí. Bývalá obec se nachází na území přírodního parku, v krásném údolí při Slatinném potoku. V potoce je výskyt sivenů. Na místě, kde v polovině 19. století žilo více jak 1 200 lidí, dnes najdeme již jen 4 domy včetně restaurace. Ta je ale v provozu kromě pondělka a úterka vždy jen do sedmnácti hodin. Malebné údolí bývalé obce je obklopeno smrkovými lesy a černými rašeliništi, které daly původní jméno potoku a sloužily jako zdroj paliva místním obyvatelům. Díky dalekosáhlým lesům je zde dostatek srážek a tedy ideální podmínky pro růst hub, za kterými sem jezdí lidé z širokého okolí. Také borůvky a brusinky. Po odsunu v šestačtyřicátém, horské podmínky k životu nové přistěhovalce z vnitrozemí příliš nelákaly. Úřady také neměly zájem na oživení obce v blízkosti hranic. Na území obce zůstala budova dnešní restaurace, kde dříve sídlila pohraniční stráž. Dále zůstala tzv. Villa, která do roku 1989 sloužila jako rekreační středisko Ministerstva zahraničních věcí a ještě zde zůstaly dva původní domy. V jednom z nich dnes žije jediný stálý obyvatel.

Naše příští zastávka je několik kilometrů odsud, poblíž Přebůze. Chceme nalézt zbytky lágrů z druhé světové války a bývalý cínový důl. Ten fašisté za druhé světové války obnovili. Nachází se mězi Jelení a Přebůzem uprostřed lesů. Zde mezi močály byl vpravo od silnice zajatecký tábor. V osmnácti ubikacích bydleli především Francouzi a Sověti. S nimi byli také totálně nasazení i mladí lidé z Polska, Ukrajiny, Řecka, Itálie, Holandska a Čech. Toto místo bylo za druhé světové války přísně střeženým areálem, který byl ukryt před očima nežádoucích. Vznikl zde v rekordně krátké době obrovský komplex na těžbu a zpracování cínu, wolframu a dalších kovů. Také podzemní dílny, kde se vyrábělo kdo ví co. Kam se po válce poděli zdejší dozorci a především zajatci, kteří zde pracovali, je dodnes nejasné. Svědkové se totiž zoufale nedostávají. Velkou neznámou je i to, co vše se zde vlastně vyrábělo. Některé teorie dokonce nevylučují, že se sem mohla na sklonku války přesunout výroba některých součástek pro nejtajnější zbraň nacistů - raketu V-2. Celý komplex byl zásobován vodou z nedalekého umělého jezera, odkud byla voda hnána do výše silnými čerpadly. V levé straně od silnice stojí torzo budovy důlních zařízení bývalé třídírny. To, že hlavní stavba zůstala tak neporušená, je podivné, každopádně je však jedním z dokladů mimořádné pevnosti a nezničitelnosti německého válečného betonu, jehož recepturu se odborníkům dosud nepodařilo odhalit. Torzo třídírny dnes slouží již jen nadšencům airsoftu.

Přichází déšť a my vyrážíme směrem ke Stříbrné. Po několika kilometrech cesta končí a je zde neprůjezdný most. Vzala jej voda. Vracet se nám nechce, takže dáváme enduro vložku, asi 500-800 metrů. Dře to, ale jde to. Nikdo se nediví, nikdo nenadává, už se všichni smířili, že se mnou je to většinou v dešti a po podobných silnicích, takže to tahle skvělá parta bere jako naprosto normální věc. Ono jakékoli brblání, stejně nikam nevede, projet se to prostě musí a jen bychom si tím kazili den. Přichází silný déšť, není se kde schovat, není se kde odstavit a tak jsme během pěti minut mokří srz na skrz. Zastavujeme u restaurace Barbora. Nálada je skvělá. Když usedáme k jídlu, přestává pršet. Po jídle chceme ještě mrknout na olověný vrch nad Bublavou, zvaný dříve Bleiberg (802 mnm.). Rozhledna byla dříve vojenským objektem hraniční hlásky a pozorovatelny. Dnes je zpřístupněna veřejnosti a její součastí je i restaurace. Uděláme několik fotek a pokračujeme přes Bublavu. Chci vidět ten vytunelovaný aquapark, který kdesi již zmiňoval JiB ve své reportáži. Sharki nám bazény po chvíli ukazuje. Skutečně skvost tunelařiny. Tohle je snad možné jen u nás a to bez jakékoli odpovědnosti vládních činitelů za vyfičené melouny.

Po chvíli dojíždíme do nám již známých Kraslic a chvíli e zdržíme u Sharkiho.

Jdeme se podívat na nejvyšší bod Kraslic, kterým je bezesporu zvonice evangelického kostela. Je zde přenádherný rozhled odkud shlížíme na náměstí.

Doplňujeme zásoby a vyrážíme k Hřebečné. Cestou to bereme přes Vary, neb zblbnu nějak trasu, ale nikdo nenadává, jen je trochu legrace. Zvláštní, jak mně v jedné nepřehledné zatáčce, přes plnou čáru, agresivně předjede a dost ohrozí svým manévrem vozidlo Policie. K..vy. Myslel jsem, že jsme překročili v obci rychlost a čekal, že nás o kus dál zastaví. Tak to už jsem si chystal snůšku peprných argumentů, rozhodnut že tohle skončí na inspekci. Jenže panáček v uniformě pokračoval dál na Vary, jako by se nechumelilo. Možná stálo za to za nim vyrazit a přinutit zastavit. Takhle by to nemělo být. Sice řezat a mlátit, to ano, ale k motorkářům vždy slušně, caramba...!!!

Dojíždíme do Hřebečné a chystáme Makrely na večer. Chceme si dát někde pivko, což se nám daří v malém penzionku poblíž, Pán měl v sudu ale jen čtyři, takže jsme je s Tomášem, Vincem a Generálem vypili. Večerní makrely byly jedna báseň. To vše zásluhou Grillmaistra Toma a Renči.



úterý 21. července

Ráno opět patří Generálovi a jeho mistrné přípravě snídaně. Sedáme z něj všichni na pr...l. Stará se o nás jako o vlastní děti. Tentokrát to byla skvělá vajičinka, čaj a další dobroty. Sledujeme počasí, které není moc povzbudivé, ale to neřešíme. Přece nebudeme sedět na baráku. Navíc, dnes máme v plánu setkání s Honzou „Taťkou“ Mičem, který je člen SCRC a zakladatel Krušnohorského spolku přátel jedné stopy. Vyrážíme po deváté a za Abertamskou zatáčkou se dáváme vpravo, okolo bývalého domku Jáchymovského kata. Jedeme jen kousek na Mariánskou, nešťastně proslaveným to místem obávaného lágru, někdejšího uranového dolu padesátých let. Mariánská se nachází na vrcholu, nad Jáchymovem. Honza zde spravuje společně s Janou hotel M+M. Po chvíli již parkujeme před vstupem. Zdravíme se s Honzou a Janou. Dáváme u něj kávičku a taky malé pivko. Generál že tedy jako když máme tu cestu pěšky před sebou a nebudeme dnes jezdit, že bychom si tedy mohli dát jednu fernetovou injekci a hned je to na stole. No je to sice brzy, ale když jsme dnes ti tůristé, tak tedy jednu snad můžeme. Jdeme tedy na procházku, pěkně dolů s kopce a já chci vidět a ukázat kamarádům mauthauzenské schody.

Od šachty vedlo do tábora Svornost dvěstěšedesát strmých schodů. Nosila se po nich i voda. Každý schod měřil přibližně 30cm. Byl vyplněn udusanou hlínou, zajištěnou proti posunutí prknem nebo kulatinou opřenou o zatlučené kolíky. Původně nebyla mezi nimi žádná podesta. Jejich počet se však měnil, když některý byl natolik poškozen, že musel být zrušen. Tím se také další protáhl do délky a chůze po nepravidelném schodišti byla ještě namáhavější. V době sucha se hlína proměnila v prach, který se zvedal každým krokem. Opačně tomu bylo po deštích, kdy po kluzkém povrchu schodů nohy klouzaly a zejména sestup byl velmi obtížný. Ještě hůř tomu bylo v zimě, kdy na schody napadlo množství sněhu, který nemohl být mezi směnami odklízen. Výstup po schodech po šichtě v dole, byl velice namáhavý.

Schody byly v devadesátých letech obnoveny zásluhou konfederace politických vězňů. Snažíme se tyto schody nalézt a měla by být u nich i bývalá špačkárna, tedy strážní budka kde stával bachař a bez milosti střílel, spatřil li někoho utíkat. Prostor tábora svornost je značně zarostlý, stejně tak i schodiště. Máme problém však schody vůbec najít. PO chvíli je nalézáme, zarostlé, zničené, uzavřené... V čem je problém? V penězích, anebo opravdu v tom, že není zájem aby se veřejnost dozvídala o persekucích někdejšího režimu?


Scházíme těmito schody smrti a zespoda pozorujeme bývalou špačkárnu. I dnes budí hrůzu a máme z ní nepříjemný dojem. Také místní vandalismus se projevuje na poškozování informačních tabulí. Jsme holt v česku.

Plánujeme navštívit muzeum, ale mají přes oběd zavřeno. Prohlížíme si tedy město Jáchymov, jehož stav je podobně žalostný, přestože je městem lázeńským. Bohužel lázně jsou prodány slovenským majitelům a ti odevzdávají městu pouze týdenní dvacetikorunový poplatek za lůžko každého lázeňského hosta. Další ukázka dobrého hospodaření. Dalším šrámem města je spousta historických domů, z nichž některé mají letopočet výstavby 1540 a starší. Tyhle domy jsou v žalostném stavu. Podmáčené, děravých střech a plesnivějící. Mnohé z nich obydlené pouze romy. Město nemá na opravu těchto domů peníze, navíc mnohé domy jsou v zástavě bank. V minulosti byl Jáchymov slavným městem, po Praze druhým největším, s mnoha tradicemi. Jeho mincovní platidlo „JachymsThollar“ bylo inspirací pro název platidla za velkou louží, tedy Dollaru. Je smutné, vidět úpadek tohoto slavného města a po všech svých ranách, i jeho nynější nahotu. Další ukázka krásné tuneláže je vidět také na objektu bývalého Hornického domu. Patří snad Rusákům, jenže... A tak zde hornický dům hyzdí náměstí a secesní podmáčené domy se brzy zřítí, což si Jáchymov, s ohledem na svou tradici, rozhodně nezaslouží. A tak vidíme další slzu této oblasti, která žaluje svou nahotou a bídou, i když je krásná.

Kdo zavítá do Jáchymova, neměl by si nechat ujít prohlídku kostela sv. Jáchyma a osmnáct tesaných pomníků před kostelem. Ty mají každý svůj název, nesoucí symbol jednoho z osmnácti českých lágrů, nejenom Jáchymovských. A tak zde můžeme nalézt symbol táboru Vojna, L, Eliáše, Svornosti, Nikolaje, Mariánské, Vykmanova a dalších.

Muzeum s mincovnou na nás dělá dojem. Jsou zde ukázky mincovnictví, exposice někdejšího života v Krušných Horách před druhou světovou válkou a dvě místnosti jsou také věnovány obětem komunismu a života v lágrech. V těchto místech je však ticho jako v hrobě. To když čteme dopisy dětí svým tatínkům odpykávajících si mnohaleté tresty, či strohé zprávy velitelství o tom, že ten či onen manžel, syn či bratr byl zastřelen na útěku. Opět další smutná slza Krušných hor.

Scházíme až k lázeňským domům, okolo hotelu marie Curie stojícím poblíž kruháče, do uličky k domu Agricola za nimž se nachází pověstný Radium Palace. Léčí se zde, jak jistě mnozí víte, pohybová ústrojí, na něž má blahodárný vliv právě radonová voda. Dnes je tato voda pochopitelně čerpána čerpadly. Dříve však byla přinášena vysloužilými horníky z poměrně vzdálené šachty Svornost. Unaveni usedáme na lavičky do stínu a přemýšlíme jak se dosteneme zpět těch dobrých pět kiláků k Honzovi na hotel. Řeším to v recepci hotelového domu a zajišťuji pendl bus, který přijíždí za malou chviličku a pohodlně nás vyváží k Honzově hotelu. Je však jasné, že všichni tvrděj, jakže se nenašlapali do toho krpálu :-) Mazitím však pro nás Honza připravil báječný guláš, na kterém si tedy pochutnáváme. Dobře najezeni, odpočati pomalu vyrážíme i s Honzou a Jankou na menší projížďku po zdejších krásách. Naše první zastavení je na Klínovci. Tohle místo, kde přijížděly již před sto léty kočáry s návštěvníky Karlových Varů, místo kde stával hotel i restaurace, je v tak žalostném stavu, že je zde vše zavřeno a rozhledna nepřístupná. Občerstvení sice nabízí jakási novější horská chata poblíž, ale kdo by tam co kupoval?. Nás přece zajímá tenhle historický skvost, v nadmořské výšce 1244 m. Majestátná hora v tajemném oparu lákala dobrodružné duše odnepaměti.

Vyrážíme z Klínovce do německa na nejvyšší vrchol německé strany Krušných hor, kterým je Fichtelberg. Projíždíme nádhernou krajinou a pochopitelně vjezdem do saska přes Vejprty, spatřujeme rázem změnu prostředí, vlivem lepšího ekonomického zázemí. Na vrcholu je již několik let vystaveno pár dřevěných plastik zvířat. Vybírám si prasovaradero, na kterém se sedí pohodlně, jen se mi jej nějak nedaří rozjet, zatímco Generál si povídá s dřevěným psem Čeněčkem. Pořizujeme skupinové foto a vracíme se pomalu zpět přes Boží Dar, Rýžovnu na Hřebečnou. Zveme Janu a Honzu Taťku k nám. Domlouváme se na zítřejší vyjížďce po hřebenech Krušných hor a musíme dnes brzy spát. :-)

Středa 22.července.

I když vyjíždíme brzo, Generál opět dělá všem snídani. Zlatej kluk. Sraz v osm na pumpě v Jáchymově. Je zde i Sharki a Honza „Taťka“ s Janou. Sharki dorazil na skutříku, kterému říká „Prdlavka“. Ona to ale prdlavka vůbec není, neboť jede jak střela.

Vyrážíme směr Chomutov, Teplice, Most a cílem naší cesty je v úvodu malebné romské sídliště Chánov. Kdo nikdy neviděl Chánov o mnoho přišel. Už z dálky vidíme několik domů z nichž jeden nemá žádná okna a vypadá asi jako domy po válce v Čečensku. Budí tato scenérie hrozivý dojem. Vjíždíme do sídliště a vidíme zde několik romů stát na autobusové zastávce. Působí dojmem, že by snad jeli do práce, ale to bude asi jen dojem. Tady nepracuje nikdo. Sídlištěm se nese typický zápach a je téměř nesnesitelný. Většina domů je bez oken. Co šlo bylo rozebráno do sběrných surovin, co shořelo, to už taky není a zdejší osadníci počali rozebírat i panely,jelikož z nich kutají armatůry. Romové dluží na nájemném přes osmdesát miliónu korun, které už nikdy nezaplatěj a dluh narůstá víc a víc. O elektřině a vodě, ani nemluvě. Elektřina je ale zatím stále do domů dodávána, i když není placená. Zvláštní. Byly zde luxusní byty, které romové zdemolovali a nyní požadují po městě nové bydlení. Město ale nemá peníze ani na opravu současných. Julek pravil, že jednou zde viděl z dálnice v druhém patře i ustájeného koně. Přemýšlíme, kde že jen udělali pánové Kocáb a spol chybu …

Sídliště se projet nedá, je zde slepá ulice. Objíždíme několik domů, z nichž na nás romové pokřikují. Ta gesta jsou výmluvná více než dost a vulgarismy oplývající slova, ještě více. Agresivita obyvatel stoupá. Chánov, Janov Máj, pro našince ráj, dalo by se poeticky ztvárnit. Leč začíná zde být přece jen trochu horko. Děláme pár fotek a u vjezdu do sídliště se několik romů počíná houfovat. Je čas pomalu vypadnout. Je zde přece jen horká půda. Musíme kolem nich projet. Stojí zde jakýsi jejich kápo a vyzývá nás k zastavení. Samozřejmě nikdo nereaguje. Jakýsi favorit se nám snaží zkřížit cestu,ale v klidu a bez agresivity, celá kolona důstojným a pomalým tempem vyjíždíme ze sídliště ven. Naštěstí si nikdo nedovolil na nás sáhnout, ani žádným násilným způsobem jinak zastavit. Sharki tohle komentuje, že zdechnout mu zde prdlavka, je mrtvým mužem.

Pokračujeme dál do Krupky, kde zastavujeme u kostela sv. Prokopa. Byl postaven v gotickém stylu, ale po válce vyhořel a od té doby zůstal tak, jak je. Před kostelem je pomník 313 obětem pochodu smrti, kteří zemřeli nedaleko a jejich těla byla naházena do bývalého dolu. Po válce byla těla exhumována a pohřbena právě zde. Zemřeli jen několik týdnů před osvobozením.

Projíždíme Krupkou, nádherným městem. Cesta vede stále do kopce a je dosti příkrá. Stoupá mezi domy a ulicovým náměstím a je zde skutečně na co se dívat. Nedaleko je hrad Rosenberg. Ten ale míjíme. Nad Krupkou je štola Starý Martin, která je otevřena veřejnosti. Prohlížíme si ji a musíme konstatovat, že je taktéž velmi zajímavá a stojí za to ji shlédnout. Před štolou je exposice důlních nástrojů a zařízení.

Vyjíždíme na Komáří Vížku. Je zde překrásný rozhled a nacházíme se v 808 mnm. Za dobrého počasí lze odsud dohlédnout až do Krkonoš. Přesto že je zde dobrý příjezd, zdejší majtel se snaží být zřejmě hned milionářem a tak není divu, že zboží, zvláště nápoje ať už alko či nealko má třista i více procentní přirážky. Tohle nemíníme podporovat a naštěstí tohle jsme i předvídali a tak holky připravili pro všechny vydatnou svačinu, která velmi rychle mizí v naších žaludcích :-)

Dostatečně občerstvení pokračujeme dál na Cínovec. Dobíráme benzín a začíná pršet. Konečně :-) Z Cínovce vede krásná asfaltová silnička mezi domy a je potřeba ji nalézt. Značení zde je neválné. Když se ale dáme od čerpací stanice směrem k hraničnímu přechodu pro pěší, po pravé straně je jedna z dalších vientnamských tržnic, u niž se dáme vlevo a pokračujeme dál. Po chvíli přetneme slavnou E55 vedoucí z hraničního přechodu do Dubí a pokračujeme po několika kilometrech s nádhernými výhledy na Bouřňák. Dojíždíme do Nového města-Mikulov,kde se dáváme vpravo, směrem na Moldavu, k přehradě Fláje. Flájská přehrada byla vybudována na Flajském potoce v letech 1954-63 a je jedinou pilířovou přehradou v ČR. Hráz má 34 pilířů a je vysoká 47 metrů a dlouhá je 460 metrů. Dalo by se ji projet, ale je zde zákaz a tak ji objíždíme. Na dně vodní plochy spočívá ves Fláje, zmiňovaná v roce 1346. Voda je zásobárnou pro Teplicko a Mostecko.

Objížídíme přehradu a míříme k obci Klíny. Zde prudce vpravo přes Mnišek, Nová ves v Horách, projíždíme zapomenutými silničkami s dobrým povrchem a nádhernými výhledy. Přijíždíme do Hory sv. Kateřiny. Objíždíme rozhlednu a sjíždíme přes náměstí na Brandov. Zde je po levé straně zajimavá restaurace. Je zbudována z bývalého železničního, jídelního vagónu a sedí se i venku. Obsluha je sice nějaká nemastná, neslaná, ale nikdo zde kromě nás není a po celou dobu ani nepřijíždí. Tedy zvláštní druh podnikání. Kousek za touto restaurací, chcete li vagónem, stojí pomník který zde odhalili recesisté. Je určen totiž rodákovi, který se proslavil ve filmu „Marečku podejte mi pero“, a který je v něm zmiňován, jako Hliník, který se odstěhoval do Humpolce. Pamětní desku odhalil kdo jiný, než Zdeněk Srstka.

Pokrčujeme přes Malý Háj, Svahová, před Blebořem opět prudce vpravo na Kalek a Načetín. Silnice se zde mírně zhoršuje. Je trochu rozbitá, ale dá se pomalu projet pohodlně i na čoprech. Trasa mezi Načetínem a vesnici Pohraniční vede přes Novodomské rašeliniště a okolo silnice jsou vidět vřesoviště, močáliska a rašeliniště. Radost pohledět a se kochat touto cestou. V Pohraniční se dáváme vlevo a najíždíme na pohodlnou silnici první třídy č. 7. Konečně to rozjíždíme trošku více. Sedmička vede do Chomutova, ale za Horou sv. Šebestiána (obec je vlevo od silnice) a za dalšími příhraničními tržnicemi odbočujeme vpravo na Výsluní, Rusová, až k vodní nádrži Přísečnice. Projíždíme Měděnec, Horní Halže, až do Božího Daru, kde se s Taťkou a Janou loučíme a mažeme dál na Rýžovnu, do Hřebečné. Jsme dnes docela unaveni a máme toho okolo třista kiláků, ne vždy po dobrých cestách. Takže honem ještě něco na grill a jít spát.



Čtvrtek 23. července

Snídani dělá opět Generál. Volá Paulino že dojede i s Marketkou a taky Pavel Masařík na Triumphu. Zajišťujeme jim ubytování na nedalekém penzionu a vyrážíme do Karlových Varů na kolonádu. Chvíli hledáme parkování, kterého se nám následně dostává v podzemních garážích. Jedeme vždy dvě a dvě motorky, takže platíme jako za jedno auto. Kolonáda Varů je samej rusák. Omrkáváme hotel Pupp a vzpomínáme na Barťáka a zda by pro nás jako taky něco nezařídil :-) Zkoušíme zdejší Varský pramen, ale není to žádná sláva. Přece jen Radegast je lepší :-) Zmoženi a uondání, nasedáme opět na motorky a dáváme rozstřel. Tedy ať si každý indivindy udělá program sám. V šest je odjezd z Hřebečné Taťkovým povozem na jeho hotýlek, kde máme připraveno večerní párty. Někteří vyrážejí na Loket a Bečov Nad Teplou, jiní zdřímnout si na barák. My s Evou jedeme projet, co jsme nestihli včera. Tedy Přísečnici a další vesničky. Přísečnice je zaniklé město, se spoustou historických památek, ležící dnes pod hladinou stejnojmenné vodní nádrže. Stával zde ještě v šedesátých letech barokní zámek, empírová radnice a řada domů s gotickými portály. Bylo zde několik kostelů, škol, bank a restaurací. Vše je dnes navždy pod vodou.

Pokračujeme přes Vejprty. Malé městečko, v kterém žilo a pracovalo na 18 000 obyvatel. Dnes v něm žije snad jen okolo 4-5 tisíc. Po úpadku dolů, proslavilo se toto město puškařstvím.Již v roce 1630 zde byl zahájen provoz hamru, kde se kovaly zbraně. Roku 1734 zde vznikl puškařský cech a v roce 1767 zde již vejprtští zbrojíři dokázali dodávat státu až 5000 ručnic ročně. Později získali zákazku na výrobu opakovaček, což mnoha obyvatelům přieslo skutečný blahobyt. Ve druhé světové válce zde němci vyráběli osvětlovací, dvouhlavňové pistole a součástky do kulometů. Vedle německých dělníků, zde pracovali také totálně nasazení. Po válce byly závody skonfiskovány, čímž to hospodárkou, nebylo již možno nikdy slavnou tradici výroby zbraní obnovit. Zastavujeme se Evi na nádraží a jsme uneseni krásnou a velkou stavbou nádražní budovy. Dovídáme se od pracovníků drahy, že zde bývaly byty pro mnoho zaměstnanců dráhy, kanceláře a drážní budova tak byla čilým a rušným centrem. Byly zde vypravovány vlaky s průmyslovým zbožím a přejíždělo se tudy do německa. Vejprty byly velmi důležitým železničním uzlem, alespoň co do vyprávění pracovníků dráhy, tak bylo řečeno. Budova je dnes na spadnutí a je na ni udajně již demoliční výměr.

Pokračujeme do Kryštofových Hamer, zapomenuté obce, která je dnes osídlena převážně víkendovými lufťáky. Z původních obyvatel zde žije již jen asi pět lidí. Zastavujeme se v malé hospůdce „U Palečka“ a ani nedoufáme, že bychom zde snad něco mohli dostat. Malá hospůdka je prázdná. Vítá nás pronajimatel, kterému každý říká Paleček. Zve nás dál a my stojíme v němém úžasu nad krásou Krušohorské hospůdky. Malá místnost se sto let starou pípou a loveckými trofejemi v místnosti druhé. Paleček nám nabízí polévku, kterou právě dovařuje. Po chvíli je na stole poctivý slepičí vývar, plný masa a zeleniny. Povídáme s Palečkem o historii zdejšího kraje. Dům si pronajal před desíti léty. To byl barák na spadnutí. Byla v něm palírna alkoholu a dům byl plesnivý od spoda, zatékalo do něj a okna vypadávaly ven. Paleček jej opravil, vysušil a z bývalé palírny postupně objevoval více než stovky litrů slivovice. Paleček vypráví o místních členech STB, vojenských důstojnících a šaržích SNB, kteří zde měli domy k rekreaci již od šedesátých let. Ono přece jen hranice je přes kopec, pár metrů. Ještě než odjíždíme, zve nás Paleček do prvního patra, které má zařízeno v Krušnohorském lidovém stylu. Loučíme se s Palečkem a přejeme hodně zdraví do dalších let.

Pokračujeme do Kovářské. Kovářská je obec, v které stálo několik hamrů, hutí a dýmaček. Byla zde odborná dívčí škola, v niž se děvčata učila paličkování krajek, pletení či vyrobě ozdob ze slámy. Roku 1872 zde počal podnikat vedoucí finanční stráže, Antonín Kalla, který se proslavil výrobou rybích konzerv. Z malého obchůdku byla roku 1910 jedna z největších výroben rybích konzerv ve střední evropě. Konec byl smutný. Roku 1950 převzal továrnu státní podnik Rybena, který roku 1952 totálně zkrachoval. S ním zanikla i slavná historie Kallových závodů.

Kovářská je také proslavená tím, že je zde zřízeno muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím. 11. září 1944 se zde utkalo v souboji několik letadel. Událost připomíná pomník před školou a především již zmíněné muzeum.

Na dům dojíždíme okolo páté odpoledne a po chvíli za námi dojíždí autem Sharki s Janou. Dáváme kafe a Jameson. Doraží také Paulino s Marketou, kteří cestou zmokli a Pavel Masařík. Než se nadějeme, je tady Taťka Honza a nakládá nás do svého terenního velkého pickupu a vyrážíme do Jáchymova. V hotelu nás již čeká Taťková Janka a dáváme si pivko. Přijíždějí motorkáři z Brna a v dobrém duchu s nimi vykládáme. Venku začíná opět pořádně pršet a tak grilování se o hodinu odkládá. Generál všechny baví svými historkami. Jakmile přestává pršet, vyrážíme ke Grillu. Trávíme zde příjemný večer.

Pátek 24. července

Dnes odkládáme odjezd až na jedenáctou. Zvláštní, přitom neprší. První skupina vyráží kdesi sólo, tedy Josef a taky Tomáš s Renčou. Chci ukázat Paulinovi hlavní hřeben Krušných hor. Jede s námi Generál a Vince. Objíždíme opět Klínovec a všechna ta krásná místa. Odpoledne pak odjíždějí Paulino s Generálem do Chodové Plané, neb se chtějí podívat na restauraci ve skále a taky do Boru u Tachova, kde Paulino sloužil. My s Evou pokračujeme přes Brandov, zase zpět k Flajské přehradě, do Moldavy. Cestou odbočíme před Flajskou přehradou vlevo, k zámečku Lichtenwald. Je to vlastně lovecký zámeček na odlesněném kopci při neznačené cestě z Českého Jitřenína. Zámeček se využíval při lovu. Dnes již chátrá a je k prodeji. Nedaleko něj nalézáme smírčí kříž, které se v zdejším kraji nachází. Tento pochází z roku 1690 a patrně souvisí s nějakou nepříjemnou událostí na zdejším místě. Tyto kříže můžeme občas při toulkách krajinou objevit. Většinou bývají jen nahrubo otesané a poznamenané zubem času. Jejich strohý vzhled působí pochmůrně a vyvolává mrazení. Není se co divit. Téměř vždy tyto památníky připomínají smrt, v lepším případě vážné zranění. Stojí na místech dávných vražd a nešťastných událostí. Častokrát je stavěli přímo Ti, kteří zabili, jako projev pokání, jindy třeba příbuzní mrtvých. Někdy též, ve snaze odvrátít příští možné události neštěstí. Některé kříže zdobí jednoduché symboly, charakterizující zbraň či nástroj, kterým byl čin spáchán, popřípadě okolnosti, za nichž se stal.

Zajíždíme do Moldavy a prohlížíme nádraží, které je na tak malou obec velké. Přichází déšť a tak parkujeme s Varaderem na nástupišti. Po chvíli se obloha umoudří a tak projíždíme oblast Bouřňáku, s nádhernou silnicí, krásnými zatáčkami, obklopeni bukovými lesy. Sjíždíme do Mikulova, pod známým viaduktem z roku 1872. Ten je dnes uznán chráněnou technickou památkou. Lesy jsou zde nádherné a oblast je přírodní rezervací s ojedinělým výskytem rostlin. Najíždíme na silnici na Litvínov a projíždíme mezi fabrikami. Je to velmi rychlý přechod z oblasti vrcholů a lesů samoty a ticha do zakouřené oblasti, plné železa. Chceme si prohlédnout povrchové doly, ale přístup k nim je poměrně složitý a většinou uzavřený, takže pořizujeme jen foto z dálky.

Pomalu se vracíme k Jáchymovu, který pomalu projíždíme vzhůru a ještě chvíli se jedeme projet na místa opuštěných a zaniklých vesnic, tedy k Rýžovně, Hájím, Luhům a dalším obcím, po kterých dnes není ani památky. Chceme se s Krušnými Horami rozloučit. Projíždíme ještě jednou těmito smutnými místy a jako bychom v té opuštěnosti a tichu opět slyšeli ten pláč bolesti kterému zde tak hojně po mnoho let bylo. Cítíme a vnímáme oprávněnou křivdu a vykořenení této krajiny, přestože je přenádherná, krásná a nemá se zač stydět. Slyšíme v tichu i radostné veselí lidí předválečné doby, kdy se radovali, byť byla práce těžká a chléb tvrdý. Vidíme sedící starousedlíky před zájezdními hostinci s žejdlíky piva, bafající ze svých fajek s mohutně zakroucenými kníry, diskutujícími co život i zdejší den dal. Ta hrdost těch lidí byla pošlapána, bylo jim ublíženo, stejně jako horám a teklo mnoho krve.

Je to již dávná historie, ale ta slza je dodnes hmatatelná. Jste krásné Krušné Hory. Těšíme se zase někdy na Vás.

Jurek

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

pozvánky 2010

(Taťka, 5. 11. 2009 21:33)

Nechce mi to už dlouho pustit do klubovny,tak alespoň touto cestou

Zdravím kamarády i ostatní z Krušnohoří.Dávám do plánu akcí vikend 30.5- 2.5.2010 Motorkářskou mši s posezením,5.Krušnohorský tradiční motosraz ve dnech 20.8 - 22.8. a dovču na motkách v Bulharsku asi od 7.7 - 22.7.Těším se na Vaší účast.Alespoň na nějakou akcičku.info je na www.krusnohorskyspolek.blog.cz

Krušné

(sharki, 21. 8. 2009 9:42)

Moc děkuji Jurkovi,za poutavou reportáž vod nás.Díky vám sem se podíval do míst ,ke jsem eště nebyl a to jsem tady už 12let.Někdy příště vás rád i ubytuji u mě na faře v Kraslicích.

Poděkování

(sumec, 3. 8. 2009 9:58)

Děkuji za krásnou reportáž Jurkovi z Krušných Hor.Velice dobré...Sumec

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA