Jdi na obsah Jdi na menu
 

Koločava

 

Velikonoční Šuhajova stezka

Pár dní volna a velikonoční víkend před námi. Chceme si užít tyhle křesťanské svátky jara v jedné stopě a tak, přestože předpovědi slibují chladné počasí, balíme na slavný Velkopáteční čas v garáži Geeso k prasknutí, šabat, nešabat. Plánujeme vyrazit v sobotu již brzy ráno. Jenže jak už to bývá, člověk míní, počasí mění. V sedm ráno je teplota mínus dva stupně, mlha že by se dala krájet a namrzlé silnice. Odkládáme odjezd na půl desátou. To už jsou stupně čtyři. Cílem naší Velikonoční jízdy je Ukrajina, přesněji Koločava. Z nedalekého Bohumína nabíráme kurz směr Polsko. Bielsko Biala a Zakopané. Po stosedmdesáti kilometrech děláme první zastávku k protažení kloubů. V Zakopaném se konají náboženské poutě a my zaznamenáváme první nepříjemnost. Při otáčení naložené motorky ve dvou, padáme v téměř nulové rychlosti. Odnáší to velká modřina na mém levém koleně a Geesko má svůj první křest. Tedy jsme se spolu lépe seznámili, což je věřím na dlouho, polibek tohoto druhu poslední. Pokračujeme dál na Nowy Targ a překračujeme Slovenské hranice. Před Starou Lubovňou vaříme na plyňáčku kávu a kocháme se pohledem na Tatry. Počasí je nádherné, byť teplota je pouze 7,5stupňů. Vrcholky hor jsou zasněžené a září v nich slunce. Pokračujeme dál na Bardějov, Svidník, Stropkov a vzpomínáme na naše loňské putování těmito končinami. V Čukalovcích děláme zastávku k návštěvě přátel a dostáváme teplý čaj, bohatou večeři a polujezdec také něco na zahřátí :-). Do Sniny, kde máme zajištěno ubytování u kamaráda Štefana v campu při Sninských rybnících, dojíždíme za tmy. Majitel na nás již čeká a my s vděkem přijímáme pohostinnost bungalovů. Spali jsme zde již několikrát. Je před sezónou a tak camp je dnes otevřen po známosti, jen pro nás. Není sice žádným luxusem, ale jako tranzitní bezpečné místo k přespání na této trase, naprosto ideální a maximálně vyhovující. Chatky pro čtyři osoby, tvoří staré unimobuňky se skromným vybavením. Sociální zázemí slušné a ceny lidové. Je zde silný, čerstvý vzduch a v klidu a tichu se zde vyspíte. Vaše motocykly budou ustájeny na bezpečném místě za plotem campu, který se zamyká a kde hlídá každou noc pes. Majitel campu je pohodový chlapík a má pro motorkáře porozumnění.
Nedělní ráno vyrážíme v 8h, směr Ubla. Čeká nás prázdná hranice. Nezbytná byrokracie a vypisování nesmyslných talončiku však prodlužuje odbavení i tak minimálně na půl hodiny. Jsme na tom ale ještě dobře. Zastavujeme u nejbližší čerpací stanice, kde dobíráme do plna. Benzín vychází okolo dvaceti korun. Pokračujeme směr Užgorod a Mukačevo. Před Mukačevem nás staví policie kvůli údajnému překročení rychlosti, čehož si nejsme vůbec vědomi. No samozřejmě, potřebují na nás vydělat, jak je zdejším nezákonným policejním zvykem. Bráníme se a odmítáme obvinění z rychlé jízdy. Odvádějí nás do nedaleké místnosti, kde s náma vyjednávají. Přesto že nám nikdo není schopen nic prokázat, chtějí pokutu 40Euro. Smlouváme s nimi na 20. Podařilo se a najednou jsou s námi největší přátelé. Pokračujeme dál směr Koločava, obci známé především díky dílům Ivana Olbrachta. O tomto literárním umělci víme, že v Podkarpatí v době první Československé republiky řadu let pobýval a vyučoval. Asi nejznámější Olbrachtovou osobou, je Nikola Šuhaj loupežník, kterého není potřeba asi blíže představovat, neboť kdo by neznal příběh lásky, zrady a dobrodružství o Nikolovi, Eržice, Derbakovi a lichváři Magerim. Nikola skutečně žil. Ovšem jaká byla skutečná realita dějin zbojníka tehdejší doby? Mimo zákon se Nikola dostal již při zběhnutí z ruské fronty, za první světové války. Bojoval v rakouskouherské armádě. Skrýval se v pralesích kolem Koločavy. Po válce se vrátil do Koločavy a oženil se. Nějakou dobu žil sice spořádaně, ovšem za bídy v roce 1920 se ocitl mimo zákon krádežemi sýrů v kolibách na poloninách. Později, když již vedl celou družinu, brával si na mušku větší sousta. Bohaté židovské obchodníky a kostely. Zastřelil také čtyři četníky a jako většina zbojníků, byl i on zrazen a zastřelen. Celá jeho loupežná historie trvala něco málo přes rok. Přesto se velmi proslavil, díky manifestaci zákonné moci českého úřadu, v prvorepublikové podkarpatské Rusi.
Projíždíme tyto zapomenuté vesnice a vnímame zdejší atmosféru chudoby. Jakoby na nás čas Nikolovy slávy dýchal. Zastavil se zde čas. Nacházíme četnickou stanici, kde si dáváme boršč a maso s bramborem. Majitelé Valerij a Natálka se s námi seznamují a jsou velmi příjemní lidé. Ubytováváme se a na pokojích máme evropské wc i sprchy, což zvláště oceňujeme. Jelikož jsou velikonoce a státní svátek, je všude zavřeno. Seznamujeme se s dvěma čechy z Tachova a moravákem z Jeseníku. Je zde také český konzul ve Lvově David, se svou ženou Martinou. Tahle známost se hodí. Večeříme společně. Debatujeme o všem možném a je nám příjemně.
Pondělní ráno, se scházíme u snídaně, kde dostáváme ukrajinský chléb, kterému se zde říká paska. K němu máslo, vejce a ovčí sýr. Také telecí játru. V 11:30 vyrážíme dál. Teplota 15 stupňů. Cíl naší cesty je Siněvir. Směrem na Chust se nachází rozbouraný železobetonový bunkr, mnohý z linie Arpád, v okolí. Ten zde od roku 1943 budovali Maďaři. V údolí je celkem 5 takovýchto objektů, ale tento druh bádání přenecháme raději milovníkům vojenské historie. Za návštěvu ale jistě stojí dřevěný kostel (cerkva) sv. Ducha, u něhož jsou hroby čtyř četníků zastřelených Nikolou Šuhajem. V kostele, ještě v nedávné minulosti sídlilo paradoxně muzeum ateismu.
Naším cílem je Siněvirské Jezero, které je zamrzlé. Nachází se ve výšce 989 metrů nad mořem a říká se mu též Morské oko nebo Perla. Je největším ledovcovým jezerem Zakarpatí. U strážní boudy se platí vstupné 2 hřivny za osobu. Kolem jezera vede okružní chodník. Dle legendy byl Vir mladý a chudý horal a Siň byla krásná dívka z dobré rodiny. Rodiče lásce nepřáli a nechali Vira zabít a pohřbít v lesích. Siň potom na mohyle plakala tak dlouho až naplakala celé jezero vody.
V místní kolibě si dáváme šašlik a hřibovou polévku. Cena 90hřiven pro 2 osoby. Seznamujeme se s průvodcem Vasilijem. Projíždíme vesnicí Sloboda, kde se zastavil čas. Nabíráme kurz na Velkyj Bereznyj, kde nás po několika kilometrech staví policie. Jejich způsob zastavení je tak trochu zásahem protiterorostického komanda. Nezbytná kontrola dokladů a kupodivu, nezkoušejí žádné triky, jak z nás dostat peníze. Pokračujeme dál a to co je v ukrajinské mapě jako silnice 2.třídy se silnicí nedá nazvat. Jíl, kamení a spoustu děr. Tento Off road v dešti je na jilu skutečným zážitkem. Úsek 30km jedeme ve dvou, hodinu a půl. Konečně Ubla. Ukrajinské celníky zajímá jen, zda převážíme starožitnosi a zbraně. Opět 30ti minutové odbavení. Slovenské silnice nám připadají jako dálnice. Dojíždíme do campu ve Snině. Vaříme večeři a dáváme trochu vodky s džusem. S majitelem campu Štefanem trávíme příjemný večer. Venku prší a prší a my usínáme naplněni mnoha dojmy tohoto neobyčejně zvláštního kraje, který i přes svou chudobu má cestovateli stále co nabídnout. Úterní den pak již jen přesun domů, kde okolo sedmnácté podvečerní, parkujeme Geesko v garáži. Byly to krásné Velikonoce a mnoho v nás z Koločavské atmosféry ještě dlouho zůstává.
fotogalerie zde:   http://tomas-renca.rajce.idnes.cz/Velikonocni_vyjizdka_Zakarpatskou_Ukrajinou/

Foto a text: Tomáš a Renča Dudkovi.

 
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA